Hrajeme s rodičema bezvadnou hru, při který testujeme, zda Pražané a návštěvníci hlavního města pomůžou malé ztracené, ubečené a dost možná i zanedbávané holčičce.
V praxi to vypadá tak, že rodiče jdou vždycky kousek přede mnou a já jsem tak 15 metrů za nimi. Mam na zádech beruškovej baťůžek, na sobě hrozně rozomilý šatičky a učesaný dva culíčky. Hrozně bečim a volam máááminkáá nebo tááátíínek, podle nálady. Nějaký rodič na seniorské pozici by si mohl myslet, že se dožaduji nošení a rodiče se mnou trénují samostatné chození. Rodiče mimin a nerodiče, dokonce i měkosrdcatí prarodiče si ovšem situaci vykládají správněji: chápou, že jsem malá, opuštěná, zoufalá holčička, která nutně potřebuje zachránit. Nejlépe citovou oporu a právní zastoupení. Často se tedy stává, že mne berou cizí lidé za ručičku a začnou mne někam odvádět, jiní telefonují na policii a do sirotčince a další začnou zuřivě shánět ty krkavčí rodiče. Dost lidí mi dalo třeba pětikorunu a vyfotili mě (oh poor, wild east). Dokonce se takhle zastavil i jeden tátův kolega, kterého jsme náhodou potkali na Příkopech. Trochu se zarazil, protože mě poznal, ale pak to radši nechal bejt.
