neděle 29. června 2014

Besidka v Pididomku


"A co jste včera měli, Andulko?"
"Esííítku!"
"Besíkdku, viď a dostali jste medaile, viď?"
"Medaile? ... Koník?! Bůůůů, já ci kóóóńíííkááá!"
Máma s tátou na sebe kouknou ráno cestou na tramvaj.
"Bůůů, jáááá ci toho kóóóníííkááá!"
Neboj, je doma na kuchyni, večer na nás bude čekat.
"Já neci večer!"
Máma má stále pochopení: "Neboj, večer tam bude."
"Nééébuuudééé...bůůůů."
Táta již ztrácí pozice: "Oukej, tak tam nebude."

Následuje obrovské bůůůů, leč to už jsme u přechodu a máma mě bere do náruče.
"Neboj, pani učitelka v Pididomku ti dá jinou medaili."
Tak jo, uklidňuju se, protože nemusim dál jít ťapi ťap, zároveň dostanu dalšího koníka.

Besídku jsme ve školce opravdu měli a byla faktys seza. Vystupovala pani učitelka Martina s jógou, Adéla s básničkama, Andrea zpívala a Anna zahrála rokec na svojí fungl novou červenou gitáru - myslim, že nějakou klasiku jako Rock'nRoll Swindle. Pididomek je klasa. Slzy rodičů tekly proudem.

"Příští stanice Národní divadlo." Budeme brzy vystupovat.
Jo, besídka byla senza.Stačí zavřít oči a snít. Vlna potlesku, předávání medailí, přebírám modrého koně.
Modrého koně?

Kouknu na mámu a musím se zeptat: "Kde je můj koník?"

"Národní divadlo."

sobota 21. června 2014

Jak to chodí (jezdí) v Africe


 
Byli jsme na dovolené na Džerbě a bylo to hrozně prima. Zjistili jsme, že je tam všechno takové uvolněnější: nálada, atmosféra, ceny v obchodech i silniční předpisy.

 
Tak například u těch cen se táta strašně těšil, jak nám vyjedná extra nízkou cenu za dvě keramické mísy na kuskus. Po dlouhých debatách s prodavačem, kdy se v neuchopitelném sledu ze vteřiny na vteřinu stále měnil počet prodávaných kusů, přídatných bonusů a cena za cokoliv, jsme obchod opouštěli se dvěma keramickými mísami a lehčí o 40 dinárů. Prodavač nás vyprovázel vlhkým pohledem, který říkal, že jsme ho právě dosti nespravedlivě obrali o jeho poslední tovar, ale co by pro své přátele z Evropy neudělal... O stánek dál jsme zjistili, že cena jedné misky ještě před začátkem smlouvání se pohybuje okolo deseti dinárů. Tátovi zmrznul úsměv na rtech a zbytek dne s nikým nepromluvil.
 

Taky jsme byli na dvou skvělých výletech autem. Aut je na Džerbě opravdu hodně. Hezkých, nových i starších. Každý si může vybrat. Poněkud komplikovanější je to s dětskou sedačkou. Tu mají na Džerbě jednu. A když jsme chtěli jet na výlet, tak ji zrovna měli Francouzi. Ale už o den později přišla řada na nás - takže v pohodě. Narozdíl od aut mají místní velbloudi dětská sedátka běžně. Čili na výlet jsme se vydali na velbloudu. A na auto se sedajdou jsme si počkali až na druhý den.

 
Místní kmeti pijí mátový čaj. Já taky. V podstatě se jedná o cukerný roztoch ochucený marockou mátou a trochou zelenéh čaje. Dobrota. Když viděli, jak zdatně se rovnám s jejich oblíbeným nápojem, tak mi nabídla tamní kavárenská rada starších i potáhnutí z šíši. Ovšem táta se ukázal jako úzkoprsý evropský pantáta a nedovolil. Pche, příště.

pondělí 2. června 2014

Pincezničky



Když jdeme ráno do školky, tak míjíme vždycky takový bezvadný dlouhý bílý auto, táta mu řiká limonáda, nebo snad meluzína, ne...limužína! Je to pohádkové auto. Má na sobě napsáno Cabaret Darling, a na sobě má nakreslený hádejte co? Asi čtyři pincezničky v krajkových šatičkách! Rodiče se na to nikdy moc netváří, asi nemaj rádi pohádky, ale já se na auto s pincezničkama vždycky hrozně těšim.

Dneska jsme měli ve školce focení, chtěla jasem taky takový bezvadný maličky krajkový šatičky, jako maj pincezny z Darling, ale místo toho jsem dostala jen normální trenclíky a šaty s žirafama s bílým límečkem. Naši nemaj vůbec přehled, v čem pincezny chodí.