"A co jste včera měli, Andulko?"
"Esííítku!"
"Besíkdku, viď a dostali jste medaile, viď?"
"Medaile? ... Koník?! Bůůůů, já ci kóóóńíííkááá!"
Máma s tátou na sebe kouknou ráno cestou na tramvaj.
"Bůůů, jáááá ci toho kóóóníííkááá!"
Neboj, je doma na kuchyni, večer na nás bude čekat.
"Já neci večer!"
Máma má stále pochopení: "Neboj, večer tam bude."
"Nééébuuudééé...bůůůů."
Táta již ztrácí pozice: "Oukej, tak tam nebude."
Následuje obrovské bůůůů, leč to už jsme u přechodu a máma mě bere do náruče.
"Neboj, pani učitelka v Pididomku ti dá jinou medaili."
Tak jo, uklidňuju se, protože nemusim dál jít ťapi ťap, zároveň dostanu dalšího koníka.
Besídku jsme ve školce opravdu měli a byla faktys seza. Vystupovala pani učitelka Martina s jógou, Adéla s básničkama, Andrea zpívala a Anna zahrála rokec na svojí fungl novou červenou gitáru - myslim, že nějakou klasiku jako Rock'nRoll Swindle. Pididomek je klasa. Slzy rodičů tekly proudem.
"Příští stanice Národní divadlo." Budeme brzy vystupovat.
Jo, besídka byla senza.Stačí zavřít oči a snít. Vlna potlesku, předávání medailí, přebírám modrého koně.
Modrého koně?
Kouknu na mámu a musím se zeptat: "Kde je můj koník?"
"Národní divadlo."
Žádné komentáře:
Okomentovat