Jak to chodí (jezdí) v Africe

 

Byli jsme na dovolené na Džerbě a bylo to hrozně prima. Zjistili jsme, že je tam všechno takové uvolněnější: nálada, atmosféra, ceny v obchodech i silniční předpisy.

 

Tak například u těch cen se táta strašně těšil, jak nám vyjedná extra nízkou cenu za dvě keramické mísy na kuskus. Po dlouhých debatách s prodavačem, kdy se v neuchopitelném sledu ze vteřiny na vteřinu stále měnil počet prodávaných kusů, přídatných bonusů a cena za cokoliv, jsme obchod opouštěli se dvěma keramickými mísami a lehčí o 40 dinárů. Prodavač nás vyprovázel vlhkým pohledem, který říkal, že jsme ho právě dosti nespravedlivě obrali o jeho poslední tovar, ale co by pro své přátele z Evropy neudělal... O stánek dál jsme zjistili, že cena jedné misky ještě před začátkem smlouvání se pohybuje okolo deseti dinárů. Tátovi zmrznul úsměv na rtech a zbytek dne s nikým nepromluvil.

 

Taky jsme byli na dvou skvělých výletech autem. Aut je na Džerbě opravdu hodně. Hezkých, nových i starších. Každý si může vybrat. Poněkud komplikovanější je to s dětskou sedačkou. Tu mají na Džerbě jednu. A když jsme chtěli jet na výlet, tak ji zrovna měli Francouzi. Ale už o den později přišla řada na nás - takže v pohodě. Narozdíl od aut mají místní velbloudi dětská sedátka běžně. Čili na výlet jsme se vydali na velbloudu. A na auto se sedajdou jsme si počkali až na druhý den.

 

Místní kmeti pijí mátový čaj. Já taky. V podstatě se jedná o cukerný roztoch ochucený marockou mátou a trochou zelenéh čaje. Dobrota. Když viděli, jak zdatně se rovnám s jejich oblíbeným nápojem, tak mi nabídla tamní kavárenská rada starších i potáhnutí z šíši. Ovšem táta se ukázal jako úzkoprsý evropský pantáta a nedovolil. Pche, příště.