Velká a malá rána

Naše rána se dělí na velká a malá. Velká jsou ta běžná všední rána, když se všichni vypravujeme za svými hrami a kamarády. Malá nastávají tehdy, když jsem třeba nemocná a hrát si s kamarády odchází do práce nebo do školy jenom jeden z rodičů, zatímco druhý je se mnou doma.

RÁNO
- 6.50 buďas
- 6.55 druhej buďas
- 7.00 máme se hrabe jako první z pelíšku
- já ještě pochrupuju a táta mi dává beztrestný pusinky (to jsou ty tajný, když spinkam a jediný, u který neječim, jako kdyby mě brali na nože)
- táta vstává
- zakopávaj o sebe v koupelně
- vaří se voda na čaj
- táta mě jde budit, já trochu bečim, vstávando nerada
- všeobecné zoubkování, unikám i s kartáčkem do pracovny a tak se zamknu, naši prosí, abych odemkla, pak slibují a vyhrožují a zase prosí..., pak táta otevře násilím
- dělá se snída, mléčná rejže, ječim, nechci, chci čupínky, jedině čupínky
- ječim pořád, protože chci pořád čupínky
- snídá se, dostala jsem čupínky
- máma to do sebe nahází ze všech nejrychleji a jde mi zaplést copánky
- ječim, protože tu zelenou gumičku nechci, chci tu s Minnie, ale tu nemůžeme najít, takže ječim durch
- soused klepe smetákem do podlahy - patrně na znamení, že se mnou soucítí, že ta zelená gumička je fakt příšerná
- už máme skoro upleteno, ale protože se musí hlava dlouho držet v jedný poloze, tak se otřepu... a pleteme od znova
- táta bleskový oblíkando, každá ponožka jiná, přepnutý knoflíky u košile, nutná korektura
- oblíkando já, chci šaty, ty co jsou zrovna v koši na prádlo, jedině ty, bečim
- bečim, šaty s motýlkama nechci
- táta při mazacím souboji převrhnul hrníček s čajem, všichni utíráme a já si u toho umokřim ponožky, který mam zatim jako jediný na sobě
- jiný nechci, tydle byly s princeznou Elsou
- máma připravuje svačinu, po letmý kontrole zjistim, že se mi snaží do krabičky podstrčit tu mléčnou rejži, ne ne ne, já hlasitě žíkám ne! A soused mě opět podpoří klepáním smetáku
- boty, bunda, čepinda, šála a baťůžek, můžu si vzít do školky Bezzubku? Já ci do školky Bezzubku, bééé, Já teda neci do školky.
- A vezmeš mě táto do náruče? Zapomněli jsme baťůžek, mezi tim v něm vytekla ta rejže, když jsem pootevřela krabičku, výměna baťužku a odchod
- na schodech máma zjišťuje, že si namalovala jen jedno oko, ale ve víru událostí se nad takovou maličkost povznáší
- ještě rychle dole přezout boty, protože mam kozí nohy a jsme před barákem, brnkačka

celkový čas v cíli: 1:07:48 hod.

ráno
- táta nebo máma vstane
- oblíkne se, zuby
- přijde nám dát do postele medicínku a pusinku
- dveře se zaklapnou

celkový čas v cíli: 0:9:12 hod.

Džungle hlasuje pro velká rána!

Padá

Vánoce-vánice.

Vím to dlouho před tím, než se probudím. Ta zpráva se vkrade do snů hluboko před svítáním. Pokud je všední den, budík nekvílí jako jindy, ale hlásí: napadlo, napadlo, napadlo. Slyším z dálky jak někdo pustí vodu v koupelně, někde se začíná vařit voda na čaj. Už nespím, mám jen zavřená víčka a vnímám tu tolik jinou záři pronikající zpola zataženým oknem. Cink, cink, cink ... dopadají vločky na okenní parapet.

"Deš budit Bibinku?"

"Poď, dáme jí beztrestnou pusinku."

Dál dělám, že spím a nechám si dát pusinku na tvář. Jedna. Druhá. Vím, že další pusinky přijdou vzápětí na tu spinkací tvářičku, kterou mám zatím zabořenou do polštáře. "Hele, křupinko, dneska bude cesta do školky veselá. Něco ti ukážu." Naši si mě vyzvednou a ukážou mi to, co už dávno vím, totiž, že venku je bílo a nebe plný vloček.

Sníh je bezvadnej,co vám budu vyprávět. Senzačně kovově chutná, daj se do něj malovat obrázky na auta, a když rozdupnete sněhovou kuličku, tak to bezvadně křupne.

Mám sníh tak ráda, že asi budu jako jako ta sněhová královna z pohádky, abych si mohla rampouchy a závěje vyčarovat kdykoli, kdy budu chtít. Moc by se mi to hodilo, protože ve Frankfurtu je sníh málokdy a rychle mizí.

Ale dnes večer to vypadá nadějně. Venku je zima a začínají se kupit mraky. Navíc nezapomenu před usnutím trochu čarovat. Pokud bude zítra ráno všude bílo, bude vám jasný, že se rychle zlepšuju.

Dojeli, ale...

...ale trvalo to 7 hodin. Slovy sedm. Hustě sněžilo a na silnici byli snad všichni. Standardní doba přesunu Praha - Frankfurt jsou čtyři hodiny. A co hůř, táta v dopravní zácpě propadá pravidelně depresi. Takže zatímco my dvě s mámou jsme si během popojíždění v nekonečném hadu aut v pohodě žužlaly zásobu gumových medvídků, táta vedl bilanční monolog. Bilancovat v momentě depresivního ataku nevede většinou k příliš povzbudivým závěrům.

- Předně ho dráždil fakt, že fronty se tvořily téměř výhradně směrem na západ. Směrem na východ projelo sem tam auto. Mumlal něco o tom, že už ho nebaví věčně s ostatníma východňárama stát před dny volna v zácpě směrem na východ a po volnu v nekonečný šňůře směrem na západ.

- Chvílemi propadal lucidnímu snění, během nějž se ocital za naším pražským oknem, se sklenkou červeného vína. Pozoruje tiše se snášející sněhové vločky, zatímco máma radostně tančí u sporáku při výrobě chutné, teplé večeře a já si sama stavím Okoř z dřevěných kostiček. Já osobně si nevybavuju, že by v reálu - ať už v Praze nebo kdekoliv jinde -  podobná situace nastala. Každopádně podobné představy ostře kontrastovaly se skutečností ucpané, zasněžené dálnice.

- Občas do prázdna zavyhrožoval, že příště přesouvá "lákavé pracovní nabídky" firem, jež mají sídlo dál než za Masarykovo nádražím v Praze, neotevřené rovnou do spamu. Jednou dokonce divoce zakoulel očima a začal na mámu divoce povykovat něco jako "Diego, příště ti na to neskočím, ne ne ne!"

- No a pak přišlo to, co přijít muselo. Táta začal nadávat na Ostend. Na Ostend se dá nadávat vždycky, když je jeden naštvanej a pořádně neví proč. Ostend je vždycky k dispozici. Táta se pustil do divokého líčení temných ostendských zákoutí a do kontrastu stavěl zářivé áleje v Košířích. Člověk měl z toho popisu až takový barokní pocit. A kdyby jeden nevěděl, jak vypadají Košíře, tak by si byl mohl myslet, že v sobě ideálně snoubí klady francouzské Provence a newyorského Manhattanu dohromady.

V deset večer jsme ale přece jen dojeli. Byly jsme pak na tátu strašně hodné a dneska jsme ho vzaly na koupando  a vafli do Wiesbadenu. To je jeden z dobrých způsobů léčby frankfurtské dálniční deprese.