Jednou za tři týdny mam vždycky kašlík. Podle mého kašle by se daly řídit hodinky, třítýdenní interval dodržuju s železnou pravidelností od září do konce března.
To se pak o víkendu nejede na projížďku na kole okolo Mohanu, ani se nejede na koupando do Wiesbadenu. To jsme potom všichni doma a čteme si o strašlivé Babě Jaze a krásné princezně Vasilise (dřív jsem si myslela, že Vasilisa je krysa, ale od tý doby, co vim, že je to princezna, si taky nechávam říkat Vasilisa), malujeme si všechny zvířáttka, co jsme je viděli v Zolo, třeba okapi, perutýna nebo bonobo.
Taky se lepíme spoustu krajinek a polárních září - to je grafický cyklus o němž slavné aukční síně ještě uslyší. Při té příležitost se vždycky zapatlá kde co, od vedle stojící pokojové květiny po balkónové dveře. Z nějakýho důvodu se zapatlání při lepení prostě nelze vyhnout, je to zřejmě přírodní zákon.
Máma se pokoušela všechny lepidla schovat, ale když byla jednou čůrat, tak jsem je všechny našla a v tom tajném úkrytu jsem vyzkoušela, jak účinně slepí 1) látku a dřevo (šaty a židle), 2) papír a sklo (tátova pracovní smlouva a okno), 3) kov a kov (mámin snubák a Euro), 4) plast a plazmovou obrazovku (panenkovský nádobí a telka). Obzvlášť dobré výsledky vykazuje naše lepidlo v kombinaci 4).
Na konci kašlíkového víkendu vypadají rodiče vždycky mnohem víc vyčerpaně a nemocně než já-marod.
.jpg)