O pizze, lécích a ponožkách

Poslední týden mám kašlík. Naši sousedi pojali podezření, že naši v pronajatém bytě ilegálně přechovávají příbuzného, patrně těžkého kuřáka, možná tuberkulózní případ (u cizinců jeden nikdy neví), který svým chrchláním ruší poklidný ostendský noční klid. Protože němečtí sousedé v podobných případech obvykle příliš neprodlévají a zavčasu informují zodpovědné orgány, aby zjednaly ve zmíněném bytě pořádek, tak táta taky neváhal a pod záminkou zapůjčení soli mě - kašlající - šel sousedům ukázat.

Nemocní jsme všichni, ale tátovi jsme naměřili nejnižší horečku, takže jsme ho nominovali na zdravého, do jehož nových povinností vedle těch stávajících patří večerní donáška pizzy (nevaříme) a pravidelné přemisťování zásob místní lékárny k nám domů. Občas si říkám, jestli by nebylo jednodušší, kdyby to zásobovací auto nevykládalo zboží rovnou u nás - lékárnice by si ušetřily rovnání léků do regálů a táta cestu.

Myslim, že tenhle týden se u nás nikdo moc nezlepšoval. Ani máma v němčině, ani táta v práci. Já jsem se ale naučila nandat si ponožky. Takže přece jen pokrok, nebo spíš takový pokrůček. 

Princezny

Snaží se být do-ko-na-lé.

Nemůžeme se s mámou pořádně rozhodnout, které jsme princezny. To víte, je jich hodně a všechny jsou prostě do-ko-na-lé!

Máma bude ale nejspíš Merida, protože ta se umí nejvíc vztekat a je taky trochu mrcha. Někdy Merida taky není zcela do-ko-na-lá. Třeba, když hrajeme na kafi hrochy, který žerou kuličky, a já mám mnohem, ale mnohem výkonnějšího hrocha (jak Merida, tj. máma, sama uznává) a mám našlápnuto na strašlivý vítězství, tak v poslední chvíli Merida naprosto nehorázně nakloní stůl, aby můj hroch na žádný kuličky nedošách! No to je přece vrchol a vůbec to není hodný opravdový princezny, ale takový votrhaný vesnický holky, jakou Merida ve skutečnosti je!

To já jsem spíš Rapuncl - krásná, elegantní a navíc mám léčivé a nádherné (sic!) vlasy. Rapuncl se nikdy nevzteká, vše obtížné vyřeší písní "Jám mám svůj sen" a všichni ji zbožňují. Je sice fakt, že žije do svých 18 se svojí mamá ve věži, takže by se mohlo někomu zdát, že je to trochu nesamostatná husa, ale co!

No, vlastně jsem taky spíš popelka - něžná, laskavá a skromná. A ty modrý šaty! Když mi ráno máma nechce okamžitě dát moje sváteční šaty se zebřičkama, musim pak probrečet půl snídaně. Někdy není úplně snadný vytrvat, to když táta udělá parádní ovesnou kaši se zmrzkou a můžu na něj dělat voči a on mi pak dycky ještě kousíček zmrzky přidá.

Když jsme se táty s mámou zeptaly, co je za princeznu, tak jen řek, že je Šípková Popuncl. Inu, má to trochu popletený.

Tak pa, pa, princezny.