Vyhraj hořčici

Vyhlašuju soutěž! Kdo pozná, ze kterého města je tahle fotka, má u mě skleničku prvotřídní hořčice. Soutěžní tipy piště do komentářů.

Heč

Tentokrát se pochlubim tím, co mam novýho.

Známka punku
Onehdá máma domů přinesla takový podivný růžový kolíčky. Moc jsem si jich nevšímala, než se mi je pokusila připnout na hlavu. Pochopitelně jsem si to nenechala líbit, kdo by chtěl na hlavě nosit směšnej růžovej kolík, že. Ale pak přišel táta, zmerčil kolíky, kterým říká sponečky, mrknul na mámu a hned si je nasadil. Vysvětlil mi, že je to známka punku a že růžový sponečky nosí jen ti největší drsoňové. A měl pravdu, hned se mi v těch sponečkách zdál silnej až neporazitelnej. Takže je teď nosim taky. Když je nosí táta.

Boty pro Bullynku
Mám nový boty. Bezva zelený. Nejdřív jsme uvažovali o růžových pro princeznu. Ale protože šéfuju místnímu dětskýmu gangu a mám tam přezdívku Bullynka, koupili mi radši zelený. Bullynka ne od slova bulík, bulíček atd., ale od slova bully, protože si umím dost nekompromisně zjednat pořádek. Je mi líto - panenky, co sedí v koutě, už neletí. Nastal čas Bullynek.

Hospoda u frože
Zařídili jsme si doma hospodu. Táta mě naučil si připíjet a přiťukávat. Takže teď než se napiju, chci si vždycky přiťuknout. Mezi každým lokem. Přiťukáváme si asi tak 10x u snídaně, 15x u oběda, 7x u svačiny a 12x u večeře.

A na závěr pár fotek. Jen tak.

 

Anna volá S.O.S.

Jsou dny, kdy nemá máma moc příležitostí si s někym německy popovídat. Třeba když nemá kurz, nebo když nepotkáme nikoho zajímavýho. No a přece každej prďola ví, že mistra v jazyce dělá mluvení a ne gramatická cvičení, že. Takže jsem byla nucená nalézt způsob, jak mámě v tyhle plonkový dny pomoci ke konverzaci, aby se svou němčinou tak říkajíc neustrnula na mrtvém bodě.

Při řádění v metru jsem přišla na to, že tam jsou panely s velkým červeným čudlíkem S.O.S. Každej, kdo si chce popovídat, si to může zmáčknout. Tlačítko se nachází zhruba v mojí výšce, takže na něj pohodlně došáhnu (skvěle vymyšleno!). Jen co to zmáčknete, tak se ozve protivná fanfára tutútutúú, jakože si pro nás jedou. Ale nejedou. Z mikrofonu začne nějakej pán nebo paní děsně naléhavě mluvit německy a ptaj se třeba, kde právě jsme, co se konkrétně děje, kolik je zraněných, jaký jednotky mají na místo vyslat a tak. Máma si pak může chvíli povídat německy. Já tomu moc nerozumim, ale všimla jsem si, že si s těmi milými lidmi vždycky povídá o mně. To je od ní moc hezké, že na mě nezapomíná ani při německé konverzaci.

Proč je třeba jet na Grósr Feldberg?

Grósr Felberg je celebrita mezi zdejšími kopci. Je to největší kopec v místním pohoří Taunus. Jeden by si mohl skoro myslet, že se jedná o málo významný kopec v málo významném pohoří, které kdokoliv kromě místních bude jen s obtížemi hledat na mapě. Ale kdepak. Ve Frankfurtu a širokém okolí platí, že kdo nestanul na Grósr Felbergu, ten neví, co je to slast, čirá radost, nadšení a extáze.
Stanout na Grósr Felbergu je téměř iniciační rituál. S podivem, že na nahoře na kopci nečeká početná skupina zástupců města a neuděluje za výstup diplomy "Pravý Frankfurťan".

V neděli jsme tam byli. Je tam nevlídno, zima, větrno, sníh, žlutá tráva, kobylince, spousta turistů, spousta aut, spousta křičících dětí, Japonců s foťákama a psů. Naštěstí nám to nezabralo víc jak 40 minut i s cestou z a do Frankfurtu.

A co je na tomhle výletě nejlepší?
1. Byl rychle za námi.
2. Zbytek dne jsme se mohli věnovat užitečným věcem (návštěva kavárny, vyhřívaného bazénu).
3. Můžeme popravdě tvrdit, že jsme byli na výletě na Grósr Feldbergu. Náš společenský status tím vzrostl zhruba čtyřnásobně.
4. Pápova šance na povýšení rapidně stoupla.
5. Mummy byla hned následující pracovní den přijata do prestižního Frankfurtského okrašlovacího spolku.
6. Andulka stanula v čele místního dětského gangu.




                                               Na výletě                             Po výletě

 

Výběr týdne

 

Křupinka - doporučuju

Zjistila jsem, že když dostatečně vytrvale vzdoruju při snídani, tak skoro vždycky dostanu něco extra. Něco super prima extra. Třeba křupinku. Bez křupinky už ani lžíci snídaňové kaše. Malinová kaše je sice prima, ale když chybí křupinka, tak do toho prostě nejdu, ať se táta s mámou třeba na řasy staví. Takže manuál je jednoduchý:
a) nabrat lžičku kašičky
b) viditelně si ji nechat ozdobit křupinkou (doporučuji pšeničné pukance s medovou příchutí)
c) šup s tim do pece

Máma zachraňuje situaci

Táta si v Geoxu koupil bundu. My jsme doma hnedle věděli, že to je trefa vedle, ale tátovi to došlo až za týden. Takže dneska jsem jí nesli vrátit, ale ty mrchy nám nechtěli vrátit peníze, že si máme vybrat jakože něco jinýho. Táta pátral a pátral, nic pořádnýho na něj už neměli. Vyzkoušel pár bot, nic. Vyzkoušel jinou bundu a taky nic. Už propadal zoufalství. V okamžiku nejhlubší beznaděje se obrátil na mámu a zkroušeně se ptá: "Co budeme dělat? Nic tady na mě nemaj." Máma se zamyslela, nadzdvihla obočí a z fleku nastínila záchranný plán: "No, tak když už nemaj nic na tebe, tak si něco koupim já." Tátovi se rozšířili zorničky, zaplavil ho pocit pýchy nad ženou, kterou nezaskočí sebekomplikovanější situace a vždy si umí poradit. Během tří minut jsme si odnášeli krabici s prima jarními lodičkami.

Proč je to tu prima

Protože je tu spousta zajímavých lidí, obchodů, zboží, míst, možností a k tomu skvělá nálada. Frankfurt je prostě veselé město. Všichni mě tu milujou. Všichni si mě chtěj fotit. Všichni mi dávaj furt něco do zobáčku. Dneska jsme navštíli paní kavárnici z Argentiny, co dělá nejlepší makovou zmrzku na světě. Pak jsem se na lodi seznámila s Árošem, ale stejně si asi vezmu Alana. No a potom jsem se na horní palubě nečekaně stala hvězdou ostavy holčičích narozenin. Dortík, džusik, vítr ve vlasech a spousta holčičího štěbetání, znáte tyhle holčičí párty.

 

Německo-Švýcarsko-Francie

 

O víkendu jsme byli na supr vejletě v Basileji a v Colmaru. Do Basileje jsem se hrozně bála. Strejda Ota, kterej tam bydlí a za kterým jsme jeli, povídal o Švýcarech hrozný věci. Prej rádi jedí děti a obzvlášť rádi maj grilovaný děti z východu. No a já bečim česky, bečet ve svicr dyč neumim, takže jsem nevěděla, jestli neskončim na talíři hrozivého Švýcara.

Ale nakonec to nebylo tak hrozný. Byla jsem strašlivě překvapená, že Švýcaři vůbec nemají obrovský tesáky, dlouhej čenich a ostré drápy na velkých chlupatých tlapách. Vypadaj, opravdu nekecam!, docela jako lidi.

 

Největší legranda byla na švýcarsko-německo-francouzském trojmezí. Hráli jsme tam s tátou na schovku. Táta se třeba schoval v Německu a já ho nejdřív hledala ve Švýcarsku. Pak jsem ho uviděla, ale to už byl ve Francii. Tak běžim do Francie a co on? On pláchne do Švýcarska. Když mi chtěl táta přebalit posranou plenečku (posrala jsem se v Německu), tak jsem mu utekla do Francie. Nakonec bylo ale obrovský dilema, v který zemi máme naše poklady nechat. Ale nejradši máme Německo, takže volba byla v konci jasná.

V neděli jsme jeli do nejromantičtějšího města na světě, do francouzského Colmaru. Byla to paráda. Je známo, že čím víc účastníků výletu, tím víc romantiky, takže jsem index prožité romantiky naší tříčlenné skupiny o třetinu zvýšila. Moc prima to bylo na obědě, kde jsem zlomila srdce minimálně jednomu chlapečkovi. Hezky jsem si hráli, a když jsme odcházeli, tak mi zuřivě mával a volal za mnou orevoár, Anna, orevoár! Pak jsem řádila na pravým francouzským karuselu, takovým tom pohádkovým kolotoči!

Doma jsem zjistili, že jsme strejdovi šlohli zubní kartáček a že jsme u něj naopak nechali čokoládový zajíce. A dneska volal, že jsme si u něj zapomněli ještě něco... střevní virus, který se u nás prohnal minulý týden.

Kdo nás k sobě chcete pozvat dál?