Jsme kamarádi, máme se rádi a půjčujem si věci. Tohle heslo řikala jedna maminka svojí holčičce na pískovišti, když mi ta holčička nechtěla půjčit bábovičku. No a pak mi ta holčička - i když nerada - půjčila nejen bábovičku, ale i kyblíček, sítko a svůj klacík.Tohle heslo je super. Vážně. Vždycky ho znova připomínam lakomým dětem, který mi nechtějí něco půjčit. Já osobně mám jiné heslo:
Co je tvoje, to je moje a co je moje na to mi laskavě nešahej. Máma je z mýho hesla trochu v rozpacích, ale táta mě plně chápe a podporuje. On ze mě totiž vychovává ředitelku HP.
Teď chodim dvakrát týdně na dopo do školky. Byla jsem tam první den jediná, takže jsem porozuměla tomu, že je to MŮJ rajon. Teď ve čtvrtek se mnou byly dvě fňukavý holčičky. Prima holky, ale málo ostřílený. Když si pro mě máma přišla, tak se divila, kde ty dvě holčičky jsou. Paní učitelka je píchla, že bečely a proto musely domů.
P. U.: "To víte, oni byly prvně na hlídání a tady Andulka už je mazák, že..."
Máma: "Aha, ona na ně byla ošklivá?"
P. U.: "Ale néé, Andulka je trochu, ehm..., dominantnější, že."
Máma: "Aha, opravdu...?
(máma se rozpačitě poškrábe na nose) Toho my jsem si doma nikdy nevšimli. Viď Andulko."
