Chodíme do páce. Všichni.

 

Už je to tak. Asi jste si všimli, že už mám trochu méně času sem psát. Snad se to zlepší, ale upřímně - nevim nevim. Od ledna totiž chodim do páce. A táta taky. To neni nic extra novýho. A máma taky. To nový je.

Nejnáročnější páci mam já. Moje šéfová se jmenuje Pančelka Adéla a je úplně mrňavá. Šéfuje náš jedenáctičlenný tým, já jsem teď v našem týmu junior, ale dost sebevědomě se propracovávam na pozici lídra a manažera. V našem týmu děláme vše společně a máme všechno dohromady. Teď máme všichni dohromady například nudli.

Dostala jsem přidělený obrázek kačera, ale hrdě ho ignoruju. Přemejšlim, že Emičce šlohnu jejího tchoříka, ten je rozhodně bezvadnější. Dost často se v páci navzájem cvičíme v umění negociace. Teď naposledy se mi například podařilo dohodnout, že za spolupráci při venčící procházce dostanu dudánka. Často stačí jen přitlačit na hlasitosti domlouvání. Jsou pravidla, která prostě fungujou všude.

Další byznysňůs zase příště!
 

Postuješ!

Podle svého.

Jsou dny, kdy mě rodiče neuvěřitelně zlobí. Skoro bych řekla, že se mě snaží doslova cíleně vytočit, je-li naprosto zřejmé, že just provedou opak toho, co by bylo v danou chvíli logické, milé, nebo co by se jednoduše hodilo.

Tak třeba už nechci v pátel ráno vstávat v hrozivých šest třicet (tedy za tmy), nýbrž bych si ráda po čtyřech perných dnech odpočinula a nabrat sil. Néééé, není to možné. Oni prostě jako že musí, prostě ale musí, do páce. Přiznávám, ráda bych si s nima zařádila, vtáhla je do hry nebo se jen tak natulila. Ale to nejde.

Oukej, neberu vám to, jděte si, když po tom tak moc toužíte, leč mě nechte ještě tři hodinky ve společnosti snů a pak si mě vyzvedněte – já to zvládnu! Myslíte, že jsou ochotni přistoupit na kompromis? Nikolivěk – pátek nepátek, v půl semý vstávando a bez ohledu na mohutnost mého vzdoru (mimojiné vždycky říkám: „Postuješ!“ a „Nopasra!“) mě přes slzy a naříkání voblečnou a odtáhnou na tramvaj. V pátek s nima za to v tramvaji nemluvim. Na znamení nesouhlasu se jen nakvašenně tulim k mámě.

Nebo dneska! Mohli bychom si v klidu doma hrát, když už je venku stejnak pitomý počasí, ale to ne – naši musí do bazénu, aby prý měli zážitky. Kdo jim vo ně safra stojí, he? „Postuješ!“ a „Nopasra!“ Za darmo se nedám. V autě jsem v pohledech svých rodičů viděla, že jsem se bila opravdu srdnatě. Na semaforu se na mě táta najednou otočil a použil mou oblíbenou výtku, jenže na mě: „Andulko, ty, ty, ty.“

Musim přiznat, že jsem na to neměla hned co říct, a než jsem si to promyslela, měla jsem v krku obrovský knedlík. Je fakt, že do bazénu vlastně jezdím děsně ráda. Musela jsem přemýšlet o tom, že opravdovým zlem v životě jsou výčitky svědomí a nemoc, jak říká kníže Bolkonskij. Když mě máma vytáhla z auta, kouknu na ní a musí to ven: „Neceš ty, ty, ty od táty!“ vysoukala jsem ze sebe zkroušeně.

Máma s tátou se jen zasmáli, pohladili mě po tvářích, řekli mi, že jsem jejich holka a šlo se řádit do bazénu. Někdy jsou prostě celkem príma.

Flekatý týden

Tenhle týden na mě ze zrcadla koukala nějaká malá flekatá holčička. Vůbec nevim, kde jí naši vzali, ale vypadala dost zbědovaně. Dneska jsem ráno provedla kontrlu, a ta flekatá už tam nebyla, už jsem tam byla zase já. Dost jsem si oddechla, že u nás ta holčička nebude bydlet nafurt. Fakt vypadala divně.

Jinak naši na mě tenhle týden byli strašně hodný. Pořád si se mnou hráli a dávali mi pusinky a řikali, že to vůbec nevadí, že to přejde a že jsem jejich krásná princezna. To já všechno vim, takže pohoda, nemusely se ty vyznání tak přepínat, že. Už jsme doma zase jenom tři a to je fajn.

Jo a byli jsem v bludišti! Ještě před tou flekatou návštěvou.

 

Silvestrovské finále

 

Všechny - i ty sebedivočejší - oslavy mají své finále... a konec. Letošní silvestrovské divočení, nejdivočejší z divokých, skončilo Krtečkem v 18.45. Všechno důležité se ten večer stalo před večerníčkem, pak už následovala jen nuda a šeď. Dětský gang odcházel postupně spinkat a dospělí se začali nudit. Prostě Silvestr.