Pokroky

Naučit se nový jazyk je docela náročné. To ví každý, kdo to někdy zkusil. Ale když máte tu správnou motivaci, obklopují vás ti správní lidé a když víte, že se bez nového jazyka prostě neobejdete - jde to všechno vlastně docela dobře kupředu a pokroky jsou znát každým dnem.

Své o tom vědí paní učitelky Scarlett, Polina a Jelena. Všechny se teď díky mně učí česky. Všechny už znají ahoj, já neci čůrat, čaj, ci k mamince, perníková chaloupka a to neni moje čépa. Tímhle tempem to za rok se mnou dotáhnou určite na bežnou komunikační znalost češtiny. Mužu potvrdit, že je pravda, co se říká - totiž že ve školce se človek učí hrozně rychle.

Dojeli.

Danke.

Tak jsme tady. Klapka: Frankfurt po druhé! Bydlíme hned vedle Zolo. Naši nejbližší sousedi jsou hroch a nosorožec. Sice trochu pušej až k nám, ale jinak jako sousedi zatim v pohodě. Nová budova ECB, kde pracuje táta, svítí jako maják na celé město. Vždycky když se s mámou večer vracíme z kavárny, tak jdeme za jejím světlem. Naproti tomu moje nová školka pracuje v režimu stoprocentního utajení. Žádný nápis zvenčí, jen nenápadná šedá fasáda na běžném činžovním domě. Kdo se lépe zadívá, může si všimnout kompletního kamerového systému, ale dříve si asi kamerový systém všimne jeho... Bezpečnostní situace je však prý nad míru výtečná. Na nerušený průběh našeho stavění báboviček na písku dohlíží skupina milých ozbrojenců, kteří v pravidelných intervalech patrolují okolo hřišťátka za vysokou zdí s ostnatým drátem. No a naše vlastní vnitřní ostraha nám moc ochotně pomáhá třeba se svačinkou a tak. Máme ve školičce jenom malinko temno, protože neprůstřelná skla jsou nějak tmavší nebo co. Jinak školka jako každá jiná - dost bezvadná. Kdo má narozky, může celý den nosit na hlavě korunku!

Solo duo

Uáááááááá!

A je to tady, máma rozdává ještě poslední pokyny, napomenutí, pac a pusu a odjíždí směr Brno. 5 (slovy pět) dní budeme s tátou hegemony nad naší dvoučlennou domácností. Na takový úkol je třeba se připravit.

Přípravu jsme zahájili revizí zásob v ledničce. Vyházeli jsme všechny místožrouty: papriky, zelí, grep, výhonky mungo a hlavně řeřichu, která je našim dlouholetým, tajným a zákeřným nepřítelem. Na to, až uděláme řeřiše pápá se s tátou tajně těšíme už od minulé středy. Dvěma obrovským kusům uzeného špeku jsme naopak zjednali důstojné místo v poličce ve výši očí. Zbývá dokoupit jen kolu, chleba, uherák, lančmít, hořčici, křen a kyselý okurky. Ale abych nepřeháněla, je třeba říct, že si s tátou často dopřáváme zdravou svačinku plnou výživově hodnotných oříšků a ovoce: mangovou a pistáciovou zmrzlinu na Újezdě. Po týhle zmrzce můžeme beze studu mámě zavolat a poctivě nahlásit, že jsme si právě dali ovocnou svačinku.

Táta moc dobře ví, že mám ráda zvířátka, proto už pořídil lístky na kohoutí zápasy, co je u nás v ulici pořádají přistěhovalci ze střední Asie. A protože mu máma prozradila, že za odměnu se po večeři ráda koukam na pohádky s příšerkama, tak už pořídil i všechny čtyři díly Vetřelce. Těšim, bude to prima týden.