Narozeninový koláček

Dneska mám narozeniny a chci vám vyprávět o svém narozeninovém koláčku. Je čokoládovej, kupovanej a košer.

Včera si mámu ve školce odchytla paní učitelka Polina. Věděla, že mám dnes narozky a instruovala mámu, co se má v takovém případě dělat. Pokyny zněly jasně: přinést košer koláček a ovoce. Jak se shání koláč, to máma věděla, jak se shání košer koláč - to jí bylo záhadou. Nebyla by to ovšem paní učitelka Polina, kdyby nepřispěla dobrou radou. Dala mámě tajný návod, na jehož konci měl vonět pravý nefalšovaný kupovaný košer čokokuchen.

Ten návod se pochopitelně nesmí prozradit, protože se dědí pouze matrilineárně a jen v noc předcházející týden po úplňku následujícím po devátém dni před 13. narozeninami druhé dcery. Toliko však můžu prozradit, že mimo jiné obsahoval jednu frankfurtskou adresu, kde se tyhle koláčky prodávaj.

Vyčkaly jsme, až přijde domů táta a přebere mě, protože zmiňovaná adresa se nacházela hluboko v nitru čtvrti Ostend za nechvalně proslulým nádražím Ostbahnhof, kdesi mezi bazary s ojetinami, stavebními sklady a neutěšenými rumišti, kam si troufnou jen ti největší ranaři - třeba máma. Nasadila černou kuklu, vzala pepřák a pro jistotu i bytelný klacek pro případ nutné obrany a vyrazila do zimy. Pak už vím jen tolik, že za čtyřicet minut byla zpátky, zmrzlá, se slzama na krajíčku, ale bez koláčku. Asi nesplnila nějaký z těch pokynů tajného návodu, nevím. Doma si trochu pobrečela, vzlykala, že už toho má dost a že se na to může vybodnout. V tom jsem začala natahovat já, protože to v tu chvíli opravdu vypadalo, že ve školce oslavím narozky úplně bez koláčku.

                                                         
V ten okamžik táta bojevně zařval, nasadil černou kuklu, vzal klacek a sám vyrazil do nitra temných ulic Ostendu. Dodávaje si odvahu bojovým pokřikem přeskálal železniční koleje nákladového nádraží, překlopítal přes rumiště, bos přebrodil ledový Mohan, přeplazil se přes rozbahněné stavební pozemky a vítězně stanul před obchodem s košer koláčky. Táta nechce moc mluvit o tom, co se tam dělo - jako ostatní hrdinové i on o největších dobrodružstvích mlčí. Vím jen, že přišel trochu potrhaný, špinavý, věci nasáklé blátinou vodou, klacek vejpůl zlomený a se šrámem na paži, ale také s koláčkem v baťůžku.

Když to máma viděla, tak ho pochválila, dala mu pusu, a řekla mu, že jeden je málo, že měl vzít aspoň dva.

No a dneska si je ve školce dáváme. Jsou trochu suchý, ale jinak prima.