Dojeli, ale...

...ale trvalo to 7 hodin. Slovy sedm. Hustě sněžilo a na silnici byli snad všichni. Standardní doba přesunu Praha - Frankfurt jsou čtyři hodiny. A co hůř, táta v dopravní zácpě propadá pravidelně depresi. Takže zatímco my dvě s mámou jsme si během popojíždění v nekonečném hadu aut v pohodě žužlaly zásobu gumových medvídků, táta vedl bilanční monolog. Bilancovat v momentě depresivního ataku nevede většinou k příliš povzbudivým závěrům.

- Předně ho dráždil fakt, že fronty se tvořily téměř výhradně směrem na západ. Směrem na východ projelo sem tam auto. Mumlal něco o tom, že už ho nebaví věčně s ostatníma východňárama stát před dny volna v zácpě směrem na východ a po volnu v nekonečný šňůře směrem na západ.

- Chvílemi propadal lucidnímu snění, během nějž se ocital za naším pražským oknem, se sklenkou červeného vína. Pozoruje tiše se snášející sněhové vločky, zatímco máma radostně tančí u sporáku při výrobě chutné, teplé večeře a já si sama stavím Okoř z dřevěných kostiček. Já osobně si nevybavuju, že by v reálu - ať už v Praze nebo kdekoliv jinde -  podobná situace nastala. Každopádně podobné představy ostře kontrastovaly se skutečností ucpané, zasněžené dálnice.

- Občas do prázdna zavyhrožoval, že příště přesouvá "lákavé pracovní nabídky" firem, jež mají sídlo dál než za Masarykovo nádražím v Praze, neotevřené rovnou do spamu. Jednou dokonce divoce zakoulel očima a začal na mámu divoce povykovat něco jako "Diego, příště ti na to neskočím, ne ne ne!"

- No a pak přišlo to, co přijít muselo. Táta začal nadávat na Ostend. Na Ostend se dá nadávat vždycky, když je jeden naštvanej a pořádně neví proč. Ostend je vždycky k dispozici. Táta se pustil do divokého líčení temných ostendských zákoutí a do kontrastu stavěl zářivé áleje v Košířích. Člověk měl z toho popisu až takový barokní pocit. A kdyby jeden nevěděl, jak vypadají Košíře, tak by si byl mohl myslet, že v sobě ideálně snoubí klady francouzské Provence a newyorského Manhattanu dohromady.

V deset večer jsme ale přece jen dojeli. Byly jsme pak na tátu strašně hodné a dneska jsme ho vzaly na koupando  a vafli do Wiesbadenu. To je jeden z dobrých způsobů léčby frankfurtské dálniční deprese.