Padá

Vánoce-vánice.

Vím to dlouho před tím, než se probudím. Ta zpráva se vkrade do snů hluboko před svítáním. Pokud je všední den, budík nekvílí jako jindy, ale hlásí: napadlo, napadlo, napadlo. Slyším z dálky jak někdo pustí vodu v koupelně, někde se začíná vařit voda na čaj. Už nespím, mám jen zavřená víčka a vnímám tu tolik jinou záři pronikající zpola zataženým oknem. Cink, cink, cink ... dopadají vločky na okenní parapet.

"Deš budit Bibinku?"

"Poď, dáme jí beztrestnou pusinku."

Dál dělám, že spím a nechám si dát pusinku na tvář. Jedna. Druhá. Vím, že další pusinky přijdou vzápětí na tu spinkací tvářičku, kterou mám zatím zabořenou do polštáře. "Hele, křupinko, dneska bude cesta do školky veselá. Něco ti ukážu." Naši si mě vyzvednou a ukážou mi to, co už dávno vím, totiž, že venku je bílo a nebe plný vloček.

Sníh je bezvadnej,co vám budu vyprávět. Senzačně kovově chutná, daj se do něj malovat obrázky na auta, a když rozdupnete sněhovou kuličku, tak to bezvadně křupne.

Mám sníh tak ráda, že asi budu jako jako ta sněhová královna z pohádky, abych si mohla rampouchy a závěje vyčarovat kdykoli, kdy budu chtít. Moc by se mi to hodilo, protože ve Frankfurtu je sníh málokdy a rychle mizí.

Ale dnes večer to vypadá nadějně. Venku je zima a začínají se kupit mraky. Navíc nezapomenu před usnutím trochu čarovat. Pokud bude zítra ráno všude bílo, bude vám jasný, že se rychle zlepšuju.