Čemu se směješ?

"Táto, čemu se směješ?"
"Ničemu, jenom funim."

Po Velikonocích jsme zase ve městě nad Mohanem. Naše školka má ještě do konce týdne prázdniny. To se snadno pozná podle toho, že v celý ulici neni ani jedno jediný policejní auto. Takže se sice máma moc nezlepšuje v němčině, ale zato jsme spolu doma a máme bezvadnou legraci. Máma to nedává moc znát, ale jsem si jistá, že je taky ráda, že nemusí ještě týden chodit do školy. Prostě jsme spolu doma, hrajeme na paní doktorku, na paní prodavačku, na paní kuchařku a zase na paní doktorku, pak pexeso a pak si malujeme. Taky si říkáme říkačky. Prostě paráda, celej den je co dělat a máma taky konečně nemusí myslet na nějaký chození do kurzu. Stejně maj takovou vošklivou učebnici, kde jsou jen samý písmenka a málo obrázků. Trošku jsem jí tu učebnici vymalovala, aby byla veselejší.

Taky chodíme teď na náplavku. Je tam hodně sluníčka, hodně hus a husích bobků. Bájo. Skoro i táta vypadal, že se tam mírně pousmál, ale prej jen zafuněl. Ono to jednou přijde.