Konečně je ... trochu zima a prší.

Postavili jsme se čelem obvyklému cyklu počasí, kdy je ve středu, čtvrtek a pátek úchvatně slunečno a v sobotu a neděli hnusně. Vyrazili jsme na kola, i když to celý den vypadalo na pořádný pršivec. Bilance veskrze pozitivní.
Snědli jsme spoustu kroasánů u Žanet, vypili jsme hektolitry kávy u Vakra, a sudy vína na Švajcrplace. A pak jsme si na zítřejší oběd nachytali spoustu čerstvě vylíhlých housátek na břehu Mohanu, mňam mňam. Za všechno tohle je hrozně moc bodů. A nejvíc bodů je prý za to vypitý víno, když já spinkam v sedačce. Moc tomu nerozumím, ale táta to říkal.

Čemu se směješ?

"Táto, čemu se směješ?"
"Ničemu, jenom funim."

Po Velikonocích jsme zase ve městě nad Mohanem. Naše školka má ještě do konce týdne prázdniny. To se snadno pozná podle toho, že v celý ulici neni ani jedno jediný policejní auto. Takže se sice máma moc nezlepšuje v němčině, ale zato jsme spolu doma a máme bezvadnou legraci. Máma to nedává moc znát, ale jsem si jistá, že je taky ráda, že nemusí ještě týden chodit do školy. Prostě jsme spolu doma, hrajeme na paní doktorku, na paní prodavačku, na paní kuchařku a zase na paní doktorku, pak pexeso a pak si malujeme. Taky si říkáme říkačky. Prostě paráda, celej den je co dělat a máma taky konečně nemusí myslet na nějaký chození do kurzu. Stejně maj takovou vošklivou učebnici, kde jsou jen samý písmenka a málo obrázků. Trošku jsem jí tu učebnici vymalovala, aby byla veselejší.

Taky chodíme teď na náplavku. Je tam hodně sluníčka, hodně hus a husích bobků. Bájo. Skoro i táta vypadal, že se tam mírně pousmál, ale prej jen zafuněl. Ono to jednou přijde.

O pizze, lécích a ponožkách

Poslední týden mám kašlík. Naši sousedi pojali podezření, že naši v pronajatém bytě ilegálně přechovávají příbuzného, patrně těžkého kuřáka, možná tuberkulózní případ (u cizinců jeden nikdy neví), který svým chrchláním ruší poklidný ostendský noční klid. Protože němečtí sousedé v podobných případech obvykle příliš neprodlévají a zavčasu informují zodpovědné orgány, aby zjednaly ve zmíněném bytě pořádek, tak táta taky neváhal a pod záminkou zapůjčení soli mě - kašlající - šel sousedům ukázat.

Nemocní jsme všichni, ale tátovi jsme naměřili nejnižší horečku, takže jsme ho nominovali na zdravého, do jehož nových povinností vedle těch stávajících patří večerní donáška pizzy (nevaříme) a pravidelné přemisťování zásob místní lékárny k nám domů. Občas si říkám, jestli by nebylo jednodušší, kdyby to zásobovací auto nevykládalo zboží rovnou u nás - lékárnice by si ušetřily rovnání léků do regálů a táta cestu.

Myslim, že tenhle týden se u nás nikdo moc nezlepšoval. Ani máma v němčině, ani táta v práci. Já jsem se ale naučila nandat si ponožky. Takže přece jen pokrok, nebo spíš takový pokrůček. 

Princezny

Snaží se být do-ko-na-lé.

Nemůžeme se s mámou pořádně rozhodnout, které jsme princezny. To víte, je jich hodně a všechny jsou prostě do-ko-na-lé!

Máma bude ale nejspíš Merida, protože ta se umí nejvíc vztekat a je taky trochu mrcha. Někdy Merida taky není zcela do-ko-na-lá. Třeba, když hrajeme na kafi hrochy, který žerou kuličky, a já mám mnohem, ale mnohem výkonnějšího hrocha (jak Merida, tj. máma, sama uznává) a mám našlápnuto na strašlivý vítězství, tak v poslední chvíli Merida naprosto nehorázně nakloní stůl, aby můj hroch na žádný kuličky nedošách! No to je přece vrchol a vůbec to není hodný opravdový princezny, ale takový votrhaný vesnický holky, jakou Merida ve skutečnosti je!

To já jsem spíš Rapuncl - krásná, elegantní a navíc mám léčivé a nádherné (sic!) vlasy. Rapuncl se nikdy nevzteká, vše obtížné vyřeší písní "Jám mám svůj sen" a všichni ji zbožňují. Je sice fakt, že žije do svých 18 se svojí mamá ve věži, takže by se mohlo někomu zdát, že je to trochu nesamostatná husa, ale co!

No, vlastně jsem taky spíš popelka - něžná, laskavá a skromná. A ty modrý šaty! Když mi ráno máma nechce okamžitě dát moje sváteční šaty se zebřičkama, musim pak probrečet půl snídaně. Někdy není úplně snadný vytrvat, to když táta udělá parádní ovesnou kaši se zmrzkou a můžu na něj dělat voči a on mi pak dycky ještě kousíček zmrzky přidá.

Když jsme se táty s mámou zeptaly, co je za princeznu, tak jen řek, že je Šípková Popuncl. Inu, má to trochu popletený.

Tak pa, pa, princezny.

Když mám kašlík

Jednou za tři týdny mam vždycky kašlík. Podle mého kašle by se daly řídit hodinky, třítýdenní interval dodržuju s železnou pravidelností od září do konce března.

To se pak o víkendu nejede na projížďku na kole okolo Mohanu, ani se nejede na koupando do Wiesbadenu. To jsme potom všichni doma a čteme si o strašlivé Babě Jaze a krásné princezně Vasilise (dřív jsem si myslela, že Vasilisa je krysa, ale od tý doby, co vim, že je to princezna, si taky nechávam říkat Vasilisa), malujeme si všechny zvířáttka, co jsme je viděli v Zolo, třeba okapi, perutýna nebo bonobo.

Taky se lepíme spoustu krajinek a polárních září - to je grafický cyklus o němž slavné aukční síně ještě uslyší. Při té příležitost se vždycky zapatlá kde co, od vedle stojící pokojové květiny po balkónové dveře. Z nějakýho důvodu se zapatlání při lepení prostě nelze vyhnout, je to zřejmě přírodní zákon.

Máma se pokoušela všechny lepidla schovat, ale když byla jednou čůrat, tak jsem je všechny našla a v tom tajném úkrytu jsem vyzkoušela, jak účinně slepí 1) látku a dřevo (šaty a židle), 2) papír a sklo (tátova pracovní smlouva a okno), 3) kov a kov (mámin snubák a Euro), 4) plast a plazmovou obrazovku (panenkovský nádobí a telka). Obzvlášť dobré výsledky vykazuje naše lepidlo v kombinaci 4).

Na konci kašlíkového víkendu vypadají rodiče vždycky mnohem víc vyčerpaně a nemocně než já-marod.

A mami...

proč s náma taky táta spinká ve velký postýlce?

Dívo

Zlá zaječice

Asi už jste byli někdy v divadle, že? Já už mockrát, ale teprve nedávno jsem se ocitla na prknech, která znamenají svět. Každý večer si teď s mámou a s tátou hrajeme nějakou děsivou, něžnou nebo legrační divadelní hru. Pro zájemce připojuji ochutnávku ze včerejší performance.

Zlá zaječice: "Grrrghhhkrrr! Zlá zaječice útočí! Dejte si velkej pozor. Hlavně ty, pčíšero Budó!"
Příšera Budó: "Tak poď, zlá zaječice, namažu si tě na chleba jako pstruhovou pomazánku!"
Zlá zaječice: "Ale počkej, pčíšero Budó, musíme si pčinýst naše zbraně!"
Oba: "Čaf, čaf! Sek, sek! Hai, hai!"
Zlá zaječice: "Tušé!"
Soused: Buch, buch, buch!
Příšera Budó: (Chroptí) "Ughhh..., chrrrrrr..."
Máma: "Safraporte, nemůžete bejt chvíli v klidu?"
Příšera Budó: "Ale no tak, hrajeme divadlo. A nemůžeme za to, že soused zrovna naklepavá řízky."
Zlá zaječice: (nevinně a trochu ukřivděně) "Já už sem Růženka. Teď budeme hrát na tu Zlobu a Růženku. Můžeme?"
Zloba: "Růženko sladká, ani tě nebudu žádat o odpuštění. To, co jsem ti udělala, odpustit nelze."
Zloba dává Růžence polibek. Růženka procitá.
Anna: "Vílo kmotřičko! Půjdeme spolu na blata?"
Diaval: "Pravá láska."

Moje srdce s divadlem roste. Zítra budeme hrát moji oblíbenou "Koukej tam hodit tu holku zpátky!"

Velká a malá rána

Naše rána se dělí na velká a malá. Velká jsou ta běžná všední rána, když se všichni vypravujeme za svými hrami a kamarády. Malá nastávají tehdy, když jsem třeba nemocná a hrát si s kamarády odchází do práce nebo do školy jenom jeden z rodičů, zatímco druhý je se mnou doma.

RÁNO
- 6.50 buďas
- 6.55 druhej buďas
- 7.00 máme se hrabe jako první z pelíšku
- já ještě pochrupuju a táta mi dává beztrestný pusinky (to jsou ty tajný, když spinkam a jediný, u který neječim, jako kdyby mě brali na nože)
- táta vstává
- zakopávaj o sebe v koupelně
- vaří se voda na čaj
- táta mě jde budit, já trochu bečim, vstávando nerada
- všeobecné zoubkování, unikám i s kartáčkem do pracovny a tak se zamknu, naši prosí, abych odemkla, pak slibují a vyhrožují a zase prosí..., pak táta otevře násilím
- dělá se snída, mléčná rejže, ječim, nechci, chci čupínky, jedině čupínky
- ječim pořád, protože chci pořád čupínky
- snídá se, dostala jsem čupínky
- máma to do sebe nahází ze všech nejrychleji a jde mi zaplést copánky
- ječim, protože tu zelenou gumičku nechci, chci tu s Minnie, ale tu nemůžeme najít, takže ječim durch
- soused klepe smetákem do podlahy - patrně na znamení, že se mnou soucítí, že ta zelená gumička je fakt příšerná
- už máme skoro upleteno, ale protože se musí hlava dlouho držet v jedný poloze, tak se otřepu... a pleteme od znova
- táta bleskový oblíkando, každá ponožka jiná, přepnutý knoflíky u košile, nutná korektura
- oblíkando já, chci šaty, ty co jsou zrovna v koši na prádlo, jedině ty, bečim
- bečim, šaty s motýlkama nechci
- táta při mazacím souboji převrhnul hrníček s čajem, všichni utíráme a já si u toho umokřim ponožky, který mam zatim jako jediný na sobě
- jiný nechci, tydle byly s princeznou Elsou
- máma připravuje svačinu, po letmý kontrole zjistim, že se mi snaží do krabičky podstrčit tu mléčnou rejži, ne ne ne, já hlasitě žíkám ne! A soused mě opět podpoří klepáním smetáku
- boty, bunda, čepinda, šála a baťůžek, můžu si vzít do školky Bezzubku? Já ci do školky Bezzubku, bééé, Já teda neci do školky.
- A vezmeš mě táto do náruče? Zapomněli jsme baťůžek, mezi tim v něm vytekla ta rejže, když jsem pootevřela krabičku, výměna baťužku a odchod
- na schodech máma zjišťuje, že si namalovala jen jedno oko, ale ve víru událostí se nad takovou maličkost povznáší
- ještě rychle dole přezout boty, protože mam kozí nohy a jsme před barákem, brnkačka

celkový čas v cíli: 1:07:48 hod.

ráno
- táta nebo máma vstane
- oblíkne se, zuby
- přijde nám dát do postele medicínku a pusinku
- dveře se zaklapnou

celkový čas v cíli: 0:9:12 hod.

Džungle hlasuje pro velká rána!

Padá

Vánoce-vánice.

Vím to dlouho před tím, než se probudím. Ta zpráva se vkrade do snů hluboko před svítáním. Pokud je všední den, budík nekvílí jako jindy, ale hlásí: napadlo, napadlo, napadlo. Slyším z dálky jak někdo pustí vodu v koupelně, někde se začíná vařit voda na čaj. Už nespím, mám jen zavřená víčka a vnímám tu tolik jinou záři pronikající zpola zataženým oknem. Cink, cink, cink ... dopadají vločky na okenní parapet.

"Deš budit Bibinku?"

"Poď, dáme jí beztrestnou pusinku."

Dál dělám, že spím a nechám si dát pusinku na tvář. Jedna. Druhá. Vím, že další pusinky přijdou vzápětí na tu spinkací tvářičku, kterou mám zatím zabořenou do polštáře. "Hele, křupinko, dneska bude cesta do školky veselá. Něco ti ukážu." Naši si mě vyzvednou a ukážou mi to, co už dávno vím, totiž, že venku je bílo a nebe plný vloček.

Sníh je bezvadnej,co vám budu vyprávět. Senzačně kovově chutná, daj se do něj malovat obrázky na auta, a když rozdupnete sněhovou kuličku, tak to bezvadně křupne.

Mám sníh tak ráda, že asi budu jako jako ta sněhová královna z pohádky, abych si mohla rampouchy a závěje vyčarovat kdykoli, kdy budu chtít. Moc by se mi to hodilo, protože ve Frankfurtu je sníh málokdy a rychle mizí.

Ale dnes večer to vypadá nadějně. Venku je zima a začínají se kupit mraky. Navíc nezapomenu před usnutím trochu čarovat. Pokud bude zítra ráno všude bílo, bude vám jasný, že se rychle zlepšuju.

Dojeli, ale...

...ale trvalo to 7 hodin. Slovy sedm. Hustě sněžilo a na silnici byli snad všichni. Standardní doba přesunu Praha - Frankfurt jsou čtyři hodiny. A co hůř, táta v dopravní zácpě propadá pravidelně depresi. Takže zatímco my dvě s mámou jsme si během popojíždění v nekonečném hadu aut v pohodě žužlaly zásobu gumových medvídků, táta vedl bilanční monolog. Bilancovat v momentě depresivního ataku nevede většinou k příliš povzbudivým závěrům.

- Předně ho dráždil fakt, že fronty se tvořily téměř výhradně směrem na západ. Směrem na východ projelo sem tam auto. Mumlal něco o tom, že už ho nebaví věčně s ostatníma východňárama stát před dny volna v zácpě směrem na východ a po volnu v nekonečný šňůře směrem na západ.

- Chvílemi propadal lucidnímu snění, během nějž se ocital za naším pražským oknem, se sklenkou červeného vína. Pozoruje tiše se snášející sněhové vločky, zatímco máma radostně tančí u sporáku při výrobě chutné, teplé večeře a já si sama stavím Okoř z dřevěných kostiček. Já osobně si nevybavuju, že by v reálu - ať už v Praze nebo kdekoliv jinde -  podobná situace nastala. Každopádně podobné představy ostře kontrastovaly se skutečností ucpané, zasněžené dálnice.

- Občas do prázdna zavyhrožoval, že příště přesouvá "lákavé pracovní nabídky" firem, jež mají sídlo dál než za Masarykovo nádražím v Praze, neotevřené rovnou do spamu. Jednou dokonce divoce zakoulel očima a začal na mámu divoce povykovat něco jako "Diego, příště ti na to neskočím, ne ne ne!"

- No a pak přišlo to, co přijít muselo. Táta začal nadávat na Ostend. Na Ostend se dá nadávat vždycky, když je jeden naštvanej a pořádně neví proč. Ostend je vždycky k dispozici. Táta se pustil do divokého líčení temných ostendských zákoutí a do kontrastu stavěl zářivé áleje v Košířích. Člověk měl z toho popisu až takový barokní pocit. A kdyby jeden nevěděl, jak vypadají Košíře, tak by si byl mohl myslet, že v sobě ideálně snoubí klady francouzské Provence a newyorského Manhattanu dohromady.

V deset večer jsme ale přece jen dojeli. Byly jsme pak na tátu strašně hodné a dneska jsme ho vzaly na koupando  a vafli do Wiesbadenu. To je jeden z dobrých způsobů léčby frankfurtské dálniční deprese.

Období rýžových zrn

Jsem zpátky doma na svátky. Měla jsem hrozně dlouhý seznam lidí, které půjdu navštívit. Jenže v pondělí jsem měla malou nudli, tak jsem seznam návštěv mírně zredukovala. V úterý jsem dostala kašel, a na seznamu zůstalo jen několik málo nejdůležitějších lidí, který bych mohla zvládnout. Večer už jsem měla dost vysokou horečku a ráno už se na mém seznamu vjímalo jen jedno jediné jméno: jméno mojí doktorky. Dneska už beru antibiotika, která se snad postarají o to, aby malý zápal plic zůstal malým zápalem. Takže jsme s mámou doma. Samy. Trochu klaustrofobie a trochu ponorka, ale nějak to jde. Vlastně po večerech je s náma táta, protože je s náma tráví na skypu. Včera jsme spolu po skypu večeřeli. Někdy nám táta tajně zaskypuje i z práce, jako správný agent v utajení. Snad ho nevyhodí.
S mámou trochu boj. Máma je vybavená arzenálem sirupů, tablet a čípků a v intervalech 1-2 hodiny vždycky dostávám něco pěkně ošklivýho. Všechny dětský sirupy mají tu samou odporně umělou jahodovou chuť, trochu jako kdybyste perličku zředili petrolejem. A ani se nebudu rozepisovat o tom, co se dělá s čípkama, stejně byste mi neuvěřili.
Výtvarně zatím rozvíjím svoje období rýžových zrn. Inspirovala jsem se japonskou tušovou grafikou 17. století. Mám na to teď móóóře času. A máma má od úterka nepřestávající tik pod levým okem. 

Narozeninový koláček

Dneska mám narozeniny a chci vám vyprávět o svém narozeninovém koláčku. Je čokoládovej, kupovanej a košer.

Včera si mámu ve školce odchytla paní učitelka Polina. Věděla, že mám dnes narozky a instruovala mámu, co se má v takovém případě dělat. Pokyny zněly jasně: přinést košer koláček a ovoce. Jak se shání koláč, to máma věděla, jak se shání košer koláč - to jí bylo záhadou. Nebyla by to ovšem paní učitelka Polina, kdyby nepřispěla dobrou radou. Dala mámě tajný návod, na jehož konci měl vonět pravý nefalšovaný kupovaný košer čokokuchen.

Ten návod se pochopitelně nesmí prozradit, protože se dědí pouze matrilineárně a jen v noc předcházející týden po úplňku následujícím po devátém dni před 13. narozeninami druhé dcery. Toliko však můžu prozradit, že mimo jiné obsahoval jednu frankfurtskou adresu, kde se tyhle koláčky prodávaj.

Vyčkaly jsme, až přijde domů táta a přebere mě, protože zmiňovaná adresa se nacházela hluboko v nitru čtvrti Ostend za nechvalně proslulým nádražím Ostbahnhof, kdesi mezi bazary s ojetinami, stavebními sklady a neutěšenými rumišti, kam si troufnou jen ti největší ranaři - třeba máma. Nasadila černou kuklu, vzala pepřák a pro jistotu i bytelný klacek pro případ nutné obrany a vyrazila do zimy. Pak už vím jen tolik, že za čtyřicet minut byla zpátky, zmrzlá, se slzama na krajíčku, ale bez koláčku. Asi nesplnila nějaký z těch pokynů tajného návodu, nevím. Doma si trochu pobrečela, vzlykala, že už toho má dost a že se na to může vybodnout. V tom jsem začala natahovat já, protože to v tu chvíli opravdu vypadalo, že ve školce oslavím narozky úplně bez koláčku.

                                                         
V ten okamžik táta bojevně zařval, nasadil černou kuklu, vzal klacek a sám vyrazil do nitra temných ulic Ostendu. Dodávaje si odvahu bojovým pokřikem přeskálal železniční koleje nákladového nádraží, překlopítal přes rumiště, bos přebrodil ledový Mohan, přeplazil se přes rozbahněné stavební pozemky a vítězně stanul před obchodem s košer koláčky. Táta nechce moc mluvit o tom, co se tam dělo - jako ostatní hrdinové i on o největších dobrodružstvích mlčí. Vím jen, že přišel trochu potrhaný, špinavý, věci nasáklé blátinou vodou, klacek vejpůl zlomený a se šrámem na paži, ale také s koláčkem v baťůžku.

Když to máma viděla, tak ho pochválila, dala mu pusu, a řekla mu, že jeden je málo, že měl vzít aspoň dva.

No a dneska si je ve školce dáváme. Jsou trochu suchý, ale jinak prima.

Pokroky

Naučit se nový jazyk je docela náročné. To ví každý, kdo to někdy zkusil. Ale když máte tu správnou motivaci, obklopují vás ti správní lidé a když víte, že se bez nového jazyka prostě neobejdete - jde to všechno vlastně docela dobře kupředu a pokroky jsou znát každým dnem.

Své o tom vědí paní učitelky Scarlett, Polina a Jelena. Všechny se teď díky mně učí česky. Všechny už znají ahoj, já neci čůrat, čaj, ci k mamince, perníková chaloupka a to neni moje čépa. Tímhle tempem to za rok se mnou dotáhnou určite na bežnou komunikační znalost češtiny. Mužu potvrdit, že je pravda, co se říká - totiž že ve školce se človek učí hrozně rychle.

Dojeli.

Danke.

Tak jsme tady. Klapka: Frankfurt po druhé! Bydlíme hned vedle Zolo. Naši nejbližší sousedi jsou hroch a nosorožec. Sice trochu pušej až k nám, ale jinak jako sousedi zatim v pohodě. Nová budova ECB, kde pracuje táta, svítí jako maják na celé město. Vždycky když se s mámou večer vracíme z kavárny, tak jdeme za jejím světlem. Naproti tomu moje nová školka pracuje v režimu stoprocentního utajení. Žádný nápis zvenčí, jen nenápadná šedá fasáda na běžném činžovním domě. Kdo se lépe zadívá, může si všimnout kompletního kamerového systému, ale dříve si asi kamerový systém všimne jeho... Bezpečnostní situace je však prý nad míru výtečná. Na nerušený průběh našeho stavění báboviček na písku dohlíží skupina milých ozbrojenců, kteří v pravidelných intervalech patrolují okolo hřišťátka za vysokou zdí s ostnatým drátem. No a naše vlastní vnitřní ostraha nám moc ochotně pomáhá třeba se svačinkou a tak. Máme ve školičce jenom malinko temno, protože neprůstřelná skla jsou nějak tmavší nebo co. Jinak školka jako každá jiná - dost bezvadná. Kdo má narozky, může celý den nosit na hlavě korunku!

Solo duo

Uáááááááá!

A je to tady, máma rozdává ještě poslední pokyny, napomenutí, pac a pusu a odjíždí směr Brno. 5 (slovy pět) dní budeme s tátou hegemony nad naší dvoučlennou domácností. Na takový úkol je třeba se připravit.

Přípravu jsme zahájili revizí zásob v ledničce. Vyházeli jsme všechny místožrouty: papriky, zelí, grep, výhonky mungo a hlavně řeřichu, která je našim dlouholetým, tajným a zákeřným nepřítelem. Na to, až uděláme řeřiše pápá se s tátou tajně těšíme už od minulé středy. Dvěma obrovským kusům uzeného špeku jsme naopak zjednali důstojné místo v poličce ve výši očí. Zbývá dokoupit jen kolu, chleba, uherák, lančmít, hořčici, křen a kyselý okurky. Ale abych nepřeháněla, je třeba říct, že si s tátou často dopřáváme zdravou svačinku plnou výživově hodnotných oříšků a ovoce: mangovou a pistáciovou zmrzlinu na Újezdě. Po týhle zmrzce můžeme beze studu mámě zavolat a poctivě nahlásit, že jsme si právě dali ovocnou svačinku.

Táta moc dobře ví, že mám ráda zvířátka, proto už pořídil lístky na kohoutí zápasy, co je u nás v ulici pořádají přistěhovalci ze střední Asie. A protože mu máma prozradila, že za odměnu se po večeři ráda koukam na pohádky s příšerkama, tak už pořídil i všechny čtyři díly Vetřelce. Těšim, bude to prima týden.

Klapka: Frankurt po druhé

Chvíli jsem se odmlčela. Ale osušte slzy, jsem zpět. Abychom si udělali jasno v tom, na koho můžeme kvůli delší odmlce ukázat prstem, pak jasně říkám: máma. Táta nám koupil novej počítač a máma byla líná učit se na něm stahovat a zmenšovat fotky. Nou fotky, nou blog. Ne že by se to teda už laskavě naučila, ale táta to stáhnul místo ní. 

Minulej blog byl o Německu, takže tenhle bude pro změnu...zase o Německu. Jedem na rok do Frankfurtu. A taky jsme byli minulej víkend na Okoři, fakt bomba ten Okoř, od tý doby si ho stavim pořád doma z kostiček. Koukej.

 Jo tak to Německo. Asi to nejdůležitější je, že budeme bydlet u Zoo. Pokud to dobře dopadne, tak ve čtvrtém patře bez výtahu. Pokud si to pani domácí rozmyslí, tak se asi nastěhujem do Zoo k paviánům. Myslím, že bychom dobře zapadli, možná lépe než do toho čtvrtého patra Altbau. 

Asi budu chodit do židovský školky. V normální, katolický ani protestanstký mě nechtěj, jenom židi se ustrnuli. Jako fakt. Tenhle týden už jsem začala trénovat: o tomhle šábesu jsem rezolutně odmítla chodit (ostatně podobně jako o všechny další dny) a nechala jsem se DŮSLEDNĚ nosit.