Můj kul

Už kulim. Kulim hodně rebelsky - z bříška na zádíčka - ostatní kolegové z oboru kulí prý prvně ze zádíček na bříško. Zatim kulim jen doprava a ještě to neumim vykulit zpátky do výchozí pozice.
Kulim za světový mír, kulim za kvalitnější stravu ve školních jídelnách a za vyšší obsah rajčat v českých kečupech. Jo a taky kulim za možnost objednat si kohoutkovou vodu v kavárnách. Za co kulíte vy?

Elegance sama

Drahé příznivkyně, vážení příznivci,
děkujeme, že jste naší malé lejdy pomohli při důležitém rozhodnutí, jak vyladit look na svatbu našich milých přátel. Prokázalo se, že mnoho z vás marní svůj talent v dosavadní profesi a že byste se mnozí mohli dobře živit v módní branži - až tak byly některé komentáře zasvěcené.
Na Andulku se od vás sneslo mnoho obdivu. Jak jí to sluší, jak je elegantní, upravená, hotová malá dáma, připravená zazářit na plese či v opeře. Abychom tento (velice správný) dojem podpořili, ukážeme vám fotografii, která potvrdí, že ani na konci slavnostní události neztrácí Anna nic ze svého šarmu, lesku a elegance.

Chic&fresh

Růžové, růžové nebo růžové? Poraďte!

Ahoj. Jsem hezká? Jo, já vim. Každej mi to řiká. Teď ale potřebuju pomoc. V sobotu jdu na svatbu strejdy Davida a tety Adély a řešim svůj outfit. Bílé šaty jsem vyškrtla předem. Nesluší se přece na cizí svatbu přijít v bílém. Taky by si mohli myslet, že nevěsta jsem já, a to by tetu Adélu mohlo zamrzet. Taky jsem vyřadila modrý kousky, protože modrá nelichotí odstínu mojí pleti.Takže, chci být chic&fresh, s nádechem trochu do Francie. A rozhodně nechci působit moc upjatě. Kterou variantu byste mi poradili? Pište do komentářů. Díkes, jste kámoši!

Model 1                                            Model 2                                            Model 3

Co už umim

Rozinanta ještě tolik neumim. A ty?

Jak jeden roste, musí se učit děsnou spoustu věcí. Na světě je jich hrozně moc a některý jsou pekelně těžký. Každopádně cvičení dělá mistra - to vám dojde, i když jste mimino. Proto už třeba celkem bravurně ovládám opičáka Morgena a špendlík. Obojí už cvičíme s mámou hodně dlouho. Házim už Morgenovy kroužky po celý kuchyni a máma je dycky sbírá. To mě baví, ale už jsme obě příšerně dobré, takže bychom uvítaly nějakou soutěž, ať už na domácí či mezinárodní úrovni. He, kdo nás vyzve v kroužcích nebo ve špendílu?
Pak jsou tu věci, který už sice trénuju dost dlouho, ale porád mi tak úplně nejdou. To je třeba vejce. Jednou táta domů přinesl z tý dlouhý procházky krásný zlatý vajíčko. A víte, co dělá? To neuhádnete, protože normální vajíčka to nedělaj, a to já vim, protože často pomáhám v kuchyni. Táta říká, že v kuchyni bezvadně oxiduju. Nevím, co to přesně znamená, ale asi to bude něco hrozně důležitýho, jinak by mi máma neříkala, že jsem její oxid! Ale zpátky k tomu vejci – uhodli jste? Neuhodli, já vim. To vejce chrastí! Táta říká, že to je vejce dráčka Zoubka, ale tomu já moc nevěřim, páč Zoubek nedostal na Velikonoce výprask (viz Fotostory). A s tim chrastícím vejcem si táta umí házet z ruky do ruky a do vejšky a rychle a pomalu, to byste koukali. No, a pak mi ho dá do pacek a dycky řekne: „Tak a teď ty.“ Já to pak faktys hrozně poctivě zkoušim, ale to vejce je hrozně veliký a klouže a vůbec není snadný ho udržet v pacičce. Tak ho chvíli držim a když už má spadnout, tak si ho dám do pusy. Nechutná nijak, ale když to nestihnete a cestou do pusy ho pustíte a padne vám na nos, tak to dost bolí. Pak trochu bečim, ale táta mě zas hrozně mohutně utěšuje, takže to je za chvíli dobrý. Inu, ať dělám, co dělám, to proklatý vejce mi pořád moc nejde.
Ode dneška se umim překulit z bříška na zádíčka.  Hodně jsme cvičili a dneska jsem zúročila tvrdej trénink. Jakmile přijdete na to, že je třeba pekelně zabrat a vzepřít se na packách, je to hračka. Tohle, myslim, půjde v následujících týdnech celkem dobře. Teda alspoň doufám. Jestli to chcete trénovat, tak doporučuju usilovný mrskání na přebalovacím pultu a při koupání. Rodičům se to moc nelíbí, ale cesta k úspěchu je někdy trnitá a když se kácí les...znáte to.
Umim říct leguán, kvak a hovno.

Žádná nespravedlnost nezůstane nepotrestána.



Já vám ještě ukážu!

Víkend byl plný novinek. Nový dudánek, noví kámoši... ale to nejdůležitější mělo teprve přijít. Jistý podezření jsem získala už v pátek, kdy máma v obchodě s věcma pro drsný mimina dlouho vybírala nějaký pádýlko.

Sobota
16.00 Táta s mámou na sebe spiklenecky mrkají. Máma odchází do kuchyně.
16.10 Hrozně intenzivně s tátou řádíme. Začínám cítit, že bych si dala něco na zub.
16.25 Mám hlad jako vlk, poohlížím se po mámě. Máma přichází.
16.26 Táta mi váže nějakou protivnou věc pod bradičku. Čepičky se nosí i pod bradou?
16.27 Něco se děje, nervozita by se dala krájet. Rodiče si vyměňují bojácné, ale odhodlané pohledy. Jsem zmatená.
16.28.00 Máma ponoří to nové pádlo do něčeho pekelně oranžovýho. A a a ... míří s tím ke mně!
16.28.32 Pomoooc! Fuj fuj fuj, éééé. Prsk!
16.29 Máma: "A lžičku za maminku, lžičku za tatínka a ještě jednu za slona, ham!"
16.29.43 Eeee, fůůj, lidé dobří, kde jste kdo, zachraňte mě!
16.30 Táta: "Tak asi stačí, ne? Aby z toho neměla trauma." Máma: "Svět neni peříčko. Otevři tu papulu, a hám. No tak dobrý, tak zas zítra."
16.31 Cože, zas zítra?? Doufám že jsem se přeslechla. Mám smysly umdlené, únavá mě celou pohltila a z pusy pořád nemůžu vyhnat tu divnou nasládlou pachuť. Jak že se to jmenuje? Mrkvička? Ach jo, já věděla, že moje pohoda jednou skončí. Ale nemyslete si, já vám to jednou vrátim. I s úrokama, milí rodičové.

Cestovatelka

Létání od teď.

Létání do teď.

Do teďka jsem lítala jenom s tátou doma po bytě, ale od včerejška můžu už lítat úplně sama kam jen chci. Jsem čerstvou držitelkou cestovního pasu. Jó, je to bezvadnej pocit, když si jdete na úřad vyzvednout svůj první doklad. Cítíte se tak nějak... dospěle. Prohlubuje to smysl pro osobní odpovědnost a tak.
Taky jste svůj první doklad nejprve důkladně ožužlali, trochu poslintali, zmačkali a pak na něm blaženě usli? A taky na všech úředních fotkách vypadáte jako puchejř? Já jo. Pas mi platí až skoro do mých šesti let, ale vzhledem k tomu, že na něm má být aktuální fotografie, si budu muset nechat udělat novej přibližně už tak za dva měsíce.

Cestovní pas lejdy Ený.

Fotostory

Dost jsme s tátou váhali, co to doma vlastně máme. Holčičku? Chlapečka? A jak to poznat, sakrblé? Samo se to přiznat nechce, voní to úplně neutrálně...tak máme snad věštit podle tvarů uší, či co? Ale náramně jsme na tu záhadu vyzráli: počkali jsme si na velikonoční výprask. Jestli bude, tak je to slečinka, jestli nebude, tak je to chlapeček. Dole se můžete podívat na usvědčující materiál - už nemůže být pochyb - Anna je holčička.

Frožandó



Učte se od opravdového mistra.

Neslyšeli jste o frožandu? Je to teď velký hit mezi bojovými sporty. Určitě znáte džudó (v překladu jemná cesta), aikidó (cesta harmonie a energie), iaidó (cesta dušení rovnováhy) či kendó (cesta meče).
Frožandó je tedy logicky cestou frože. A kudy ta froží cesta vede? Nepřítele, který vás otravuje, vyvedete z duševní rovnováhy mohutným poslintáním. Schválně to zkuste: když po vás pořád někdo něco chce, votravuje, nedá vám chvilku pokoj, tak naznačte, že začnete slintat. Když toto přátelské varování nezabírá, buďte razantní a prostě ho zvýšky hrozně poslintejte. Nejlépe když se trefíte do obličeje, dobrý zásah je ale třeba i hedvábná světlá kravata. Vsaďte boty, že poslintaný votrava bude vyveden z míry a neschopen dalších útoků na váš klid.
Doyenem tohoto převratného bojového umění je prof. mr. Frož, který svými slinty bombarduje všechny opovážlivce v širokém okolí. A když to náhodou nezabere, tak zkuste osvědčeného direkta. Ten na otravy funguje vždycky.

Slečna

Mám za sebou další měsíc existence na týhle planetě. Znáte to, když se přiblíží nějaké významné datum, mají člověk, frož i opoce chuť trochu bilancovat. I já - jakožto frož - bilancuju. Nevíc mě to asi baví ráno, když se probudim před svítáním a tátovi se mě nakonec zželí, vyndá mě z košíčku a překulí si mě na svojí mocnou hruď. Bývám obvykle krásně vyspinkaná, plná síly a připravená na nový den. Táta někdy vypadá trochu míň růžově a myslím, že se mnou pak schválně třese, dělá jakože moře a hrozně se kýve ze strany na stranu. To se pak bilancuje pekelně  obtížně, protože se pod váma doslova třese zem. Zkuste si to doma a uvidíte, že bilancování za těchto podmínek není jen tak. Čím je jeden starší, tím je to složitější.
Taky jsem si všimla několika věcí.
1. Nechápu, proč táta s mamou podnikají tak krátký výlety. Přijedeme třeba na Křemešník, kam se pekelně dlouho jede, a vyrazíme na procházku. Pak slyším na chvíli mámu a tátu jakoby z dálky a hop! už už se zase šinou k autu a jede se dom. Má to vůbec význam? Já bych teda podnikla pořádnou tůru, když už se tam dovalim.
2. Máma s tátou potřebujou, abych jim neustále dělala parťáka. Provedla jsem pokus a párkrát jsem dělala, jako že spím, ale přitom jsem je pozorovala. V tu chvíli jenom sedí, nic neříkají, táta někdy kouká do stropu, máma něco čte, no každopádně se nic neděje a oba vypadají, jako že se celkem nudí. Vůbec nejsou schopni si sami hrát! Inu, nakonec se dycky přihlásim, což jim zvedne náladu. Hnedle se smějou, tancujou, hrajou si se Zoubkem nebo se nosíme. Jeden na ně musí dávat pořád pozor.
3. Není už mi to kravičkový body od jáčků. Bůůůůůůůůů! Hrozně rychle rostu a táta říká, že už jsem úplná slečna. Ale někdy taky říká, že jsem opravdová lejdy, což je podle mně nejspíš jen legranda. Co myslíte?
4. Už udržim v rukou vajíčko.