Několik postřehů k adeptům chovatelství frožů

Mít svůj malý froží chov je lákavé. Představa, že se okolo vás batolích několik roztomilých frožích mláďátek, vyvolá úsměv na nejedné tváři. Přesto však, než si s roztomilým frožím mládětem v podpaží půjdete vyzvednout členskou průkazku na Svaz chovatelů frožů, věnujte pozornost několika postřehům.

 

1. Nikdo nikdy spolehlivě neprokázal, že chov frožů je rentabilní. Existuje důvodné podezření, že se finančně nevyplácí.

2. Chov je časově nesmírně náročný. Jen málo chovatelů chová frože jako hobby po práci. Než s frožím mládětem secvičíte jedno středně náročné číslo, které je možné předvést na výstavě nebo v cirkuse, uplyne často rok i více.

3. Zvažte, zda by nebylo snáze přivydělat si třeba jako dělník v mosambických coltanových dolech nebo jako pomocná síla při budování transsibiřské magistrály.

4. Kupříkladu mláďata osmáka degu jsou srovnatelně roztomilá a mnohem méně náročná. Jako alternativu ke zvážení lze rozněž doporučit kaktusářství, rekreační ornitologii, badbinton nebo vyšívání.

5. Ukončit chov není tak úplně jednoduché. Mládě frože lze vrátit jen s obtížemi, a to i v případě, že pečlivě uschováte všechny účty, doklady, potvrzení o převzetí a kontrolní ústřižky.

Test
Zda je vhodné podat si přihlášku do Svazu chovatelů vám odhalí následující test. Pokud nejméně čtyřikrát budete souhlasit s tvrzením, jste vhodným kandidátem.

a) Myslím si, že strávit večer nacvičováním kozího citoslovce méé je hodnotnější a zábavnější než strávit večer v kině, s přáteli u vína nebo na skvělém jazzovém koncertě.
b) Považuji za správné a spravedlivé, že většina péče o chov (podávání potravy, hygiena, péče o srst, o zuby, zastřihávání drápků) je doprovozena ušitrhajícím křikem a obrannými chvaty. Zasloužím si to.
c) Zdá se mi nesmírně roztomilé, že malý frožík dokáže za necelé dvě minuty udělat z neútulného sterilního bytu roztahaný kutlošek.
d) Vždycky jsem trpěl/trpěla přebytkem volného času a nutně sháním někoho, kdo ho zredukuje na minimum.
 

Den velkých oslav

 

Tátovy narozeniny jsou za námi. Bylo to krásné! Hned jak jsme se ráno probudili, dali jsme tátovi dárky: s mámou jsme se načančaly do nových šatů a nechaly jsme se od táty obdivovat. Všichni jsme byli náramně spokojení. Pak jsme se svorně - jako bychom tři dny nejedli - vrhli na krabičku makronek, které jsme s mámou pro tátu v noci upekli na tajňačku.

Pozn.: Na narozeninách mi přijde fakt bezvadný, že se ráno snídají makronky, obědvají se hranolky a večeří se dort. Nikdo dneska tátovi nenutil žádnou brokoličku a mně jenom trošku. Když jsme použila osvědčený obranný chvat "dvojité bloky", tak toho tentokrát docela rychle nechali.

Táta si přál strávit naro v lázních. Nejdřív to vypadalo na výlet do Wiesbadenu, ale máma se začala cukat, když pomocí funkce Obrázky na Googlu zjistila, že v tamních lázních se chodí... no ehm... jen tak, bez pleneček atp. Takže teda Homburg. Ještě než jsme vyjeli, provedla máma kontrolu pomocí funkce Obrázky a tentokrát jí před očima nic nezabimbonilo, takže jsme vyrazili.

V lázních je to nejlepší. Byl tam skvělej venkovní bazén, teploučkej a krásně se z něj pářilo. Do toho sněžilo a my jsme se cachtali a hráli spadla lžička a tak. Fakt prima.

No a večer asi víte jak to chodí na narozky, ne? Víno, šnaps, smažený brambůrky, dorty, divokej tanec a tak.

Dárek pro tátu

Zítra má táta narozky a my s mámou děsně intenzivně sháníme ten pravý nejpravější dárek. A už jsme na to káply. Šly jsme na to platónskou metodou kladení otázek.

 

Sháníme dobrý dárek.
Který dárek je dobrý? - Ten, který učiní tátu šťastným a spokojeným.
Kdy je táta šťastný a spokojený? - Když jsme šťastné a spokojené my s mámou.
Kdy jsme šťastné a spokojené my? - Když nám to sluší.
Kdy nám to sluší? - Třeba když máme něco nového hezkého na sebe.
Z toho plyne: Dobrý dárek pro tátu k narozeninám jsou slušivé šaty pro nás.
Máma má nové zelené a já puntíkaté.

Máme tě moc rády, táto! Jsi nejbezvadnější. Všechno nejlepší k naro!

Ale plán byl jiný

Co je třeba udělat, když na návštěvu všech máte jen den a půl? Je třeba pečlivě plánovat. To je meritum úspěchu. Jen s pečlivým rozvrhem je možné v klidu a pohodě všechno stihnout v omezeném čase.

 

Plán: 

Pátek

16.00 nasedáme do vozu a odjíždíme do Čech
21.00 přijíždíme v klidu do Jirkova k rodičům, těšíme se na večeři a klidný večer
21.00 dáváme spát Frožinku, unavenou po cestě
23.00 odcházíme sami do postele, unaveni, ale spokojeni

Sobota

8.30 odpočatí vstáváme, necháváme frožinku ještě pochrupkávat a dáme si společně klidnou snídani
9.00 budíme frožinku a chystáme se do hor vyrazit bobovat
9.30 odjíždíme do hor bobovat
12.00 společný oběd
13.30 návštěva u Dytrychů
14.00 rychlá káva u dědy
14.30 odjezd do Prahy
16.00-17.00 čas na odpočinek doma
17.15 odjezd k pražské babi
17.30-19.30 společná večeře a káva
19.30 Pápa veze Mummy do bytu, tam Mummy večer s tetou Petrou
20.00 Mummy večer doma s Petrou, Pápa večer s přáteli v baru
22.00 všichni se sejdou doma
22.30 jde se spát po náročném dni

Neděle

8.00 odpočatí vstáváme, společně snídáme v našem bytě
9.00 odjezd do města, Mummy nákup nezbytností, Pápa s frožem návštěva
11.00 oběd u babi
14.00 v bytě, odpočinek po obědě
15.00 balení, úklid
15.30 přichází Bury, kterého vezeme do Frankfurtu
15.35 odjezd

Skutečnost

Pátek

16.30 Mummy doma soptí, Pápa je pořád ještě v práci a Frož právě chytá hysterický záchvat
16.50 Pápa přiběhne s jazykem na vestě, dostane kartáč od Mummy, za frožího ječení naházejí pár věcí do auta
17.30 1. pokus o odjezd, zapomněli jsme doklady, auto nenastartovalo
17.45 doklady máme, auto s přispěním všech svatých nastartovalo
18.00 frož se jekotem totálně vyčerpal a usíná, v klidu jedeme
22.30 jsme na hranicích, vlast nás vítá - hraniční čáru lze na centimetr přesně narýsovat podle linie čistá silnice-silnice plná neodklizeného sněhu
22.32 vjíždíme do obce Kálek (neznám nikoho, kdo by tuhle vesnici viděl kdy bez sněhu)
22.35 auto se stěží drží na silnici, uvažujeme, kdo z našich známých má čtyřkolku a přijede nás vytáhnout ze škarpy,
22.45 Kálek a hřebeny Krušných hor nás uvolnili ze svého sevření, vystresovaní a naštvaní dojíždíme
22.50 frož se budí a bulí
23.15 frož bulí
23.30 frož má dobrou náladu a chce si hrát
00.00 frož si chce stále hrát

Sobota

00.30 frož si chce stále hrát, nikdo jiný už si hrát nechce
2.00 frož chce sosat
3.15 frož chce sosat
4.20 frož chce sosat
6. 00 frož si chce hrát, vstává, dupe nám po hlavách, radostně hýká
7.00 Pápa také hýká, ale ne radostně, všichni nuceně vstávají, hra
8.00 frož je unavený a usíná, je třeba se chystat na boby
8.30 frož je unavený, chce spát, budíme ho, ječí
9.00 odchod k autu
9.01 zjišťujeme, že při nočním přejezdu hor se nám utrhnul výfuk
9.15 uklízíme boby, sháníme automechanika, který pracuje v sobotu
10.15 sháníme automechanika, který pracuje v sobotu
11.15 sháníme automechanika, který pracuje v sobotu
12.15 sháníme automechanika, který pracuje v sobotu
13.00 našli jsme, zhltneme oběd
14.15 vyzvedáváme auto, mihneme se u Dytrychových
14.35 káva u dědy se protáhne
16.00 odjezd rovnou k pražské babi
18.00 tam pozdě ale přece, malý kartáč za zpoždění
18.15 je třebva obvolat všechny další návštěvy, že následující schůzky se posouvají na později, všichni jsou naštvaní (zasahuje to do jejich plánů) včetně babi, že jsme k ní přijeli telefonova, kartáč
18.50 Pápa veze Mummy domů na sraz s Petrou
20.00 Pápa sraz s přáteli, frož zapomenutý u babi
20.30 kdo vyzvedne frože? telefonát 1
20.45 kdo vyzvedne frože? telefonát 2 a 3
20.55 opravdu musí dnes frože vyzvednout Mummy? telefonát 4
21.00 babi volá: někdo musí vyzvednout frože, chce domů
21.10 Petra veze Mummy, aby ta vyzvedla frože
21.30 frož bulí
22.00 frož chrní
00.00 Pápa doma, rozjuchaný, Mummy doma, nakvašená, Pápa kartáč od Mummy

Neděle

9.30 vstávando
10.00 odjezd bez snídaně, rychlý rohlík ve městě, frož v pekárně posranej až za ušima, žádná rezervní plenka
10.30 všichni pozdě na své srazy, shání se plenka, frož bulí, kdo by se mu divil
11.00 všichni na svých srazech, třeba je zkrátit a pospíchat dál
11.30 oběd u babi
13.00 doma, pošta, účty, účty, upomínky, výhružky, nevyzvednuté zásilky, účty, reklamy, složenky
14.00 balení, úklid, trvá dlouho
16.00 čekáme na Buryho
16.15 čekáme na Buryho
16.30 čekáme na Buryho a jsme už mírně naštvaní
16.45 Bury, kartáč
16.50 odjezd

Bez plánu ani ránu!!

Vzpomínáme

Nelkejte, že jsem odešla,
ten klid a mír mi přejte,
jen věčné světlo vzpomínky
mi v srdci zachovejte.

Vždy a znova si zakazujeme citově se vázat na hmotné věci. Je to nepraktické a emočně nákladné. Jakékoliv stěhování, třídění či náhodná ztráta se pak stávají mimořádně truchlivými.

Vždy a znova se ovšem najdou věci, s nimiž tento vnitřní imperativ vezme za své. A nemusí to být ani věci výjimečně krásné či hodnotné. Úplně postačí, že dlouhá léta skromně a ochotně slouží, bez větších nároků na péči či jinou protihodnotu.

Dnes jsme přišli o palečkovou rukavici. Ačkoliv jsem to přesně neviděla, je mi úplně jasné, jak k tomu došlo. Lejdy si jí sundala pomocí svých tří zubů, chvíli ji žmoulala a pak ji zahodila. Ztráta TÉHLE rukavice je opravdu mrzutá. Dostali jsme je od tety Petry, když nás byla poprvé navštívit v porodnici. Smáli jsme se jim, protože směšnější a menší rukavice jsme v životě neviděli. A ještě k tomu všemu měli... ha há...paleček! Až čas nám prozradil, jaký poklad v nich máme. Teplé, pevné, elastické, vždy po ruce, dobře drží, dobře se perou, rychle schnou, skvěle se s nimi drží brčko od Frazera (díky palečku)... Ačkoliv máme doma nejméně troje další, vždycky před odchodem z domu byla sháňka konkrétně po těch pruhovaných s palečkem.

Bolestivější je ztráta věcí z páru, ať jsou to rukavice, naušnice, ponožky či boty. Pohled na pozůstalého sólistu vás vždy ochotně upomene, že postrádá parťáka. Místo aby pozůstalý putoval do koše, coby ztrativší svou hodnotu, léta je sušen ve skříni v marné naději, že ztracený druh se někde najde/ zázračně objeví/ bude nečekaně navrácen. Málokdy k tomu skutečně dojde... ale co kdyby.

A tak i my schováváme naší osamocenou palečkovou rukavici do skříně a doufáme, že její družka někdy znova zaklepe na naše dveře. Třeba...

Prozatím zastoupila zmizelou alespoň na jejím smutečním portrétu.

Výlet do hor

Do Frankobrodu se nově přistěhoval strejda Bury. Táta řikal, že je se strejdou bezvadná legrace, takže si k němu budu o víkendech chodit hrát. Naši prý budou trochu smutní, ale pokusí se to odpoledne beze mne nějak zvládnout. Je mi jich trochu líto.

 

 

Vysokohorská výprava
Tenhle víkend slíbil táta strejdovi, že ho jako zkušený Frankfurťan vezme na výlet do hor za městem. Ale ne jen tak ledajaký výlet, ale rovnou autovýlet. Máme totiž dost vymazlený fáro, stříbrný šíp, na který jsme všichni děsně pyšní. Táta se prostě chtěl předvést s naším Pižďuchem 206 a navrch si chtěl procvičit své dovednosti horského vůdce.
Jak je obecně známo, výlet do hor vyžaduje mnoho příprav. Všechna ta výstroj, výzbroj, vydatná svačina, kosmetika proti omrzlinám, správná lyžařsko-běžkařská kosmetika atd... je toho asi milion. A nic se nesmí podcenit, vždyť Taunus je téměř dvakrát tak vysoké a nejmíň dvakrát tak nebezpečné pohoří jako obávaný Říp!
V sobotu ráno si to strejda přihasil s profi krosnou, sněžnicemi, lyžemi sjezdovými i běžeckými no a my jsme všeho toho měli pochopitelně krát 2-3. Velmi pracně jsme všchnu výbavu nacpali do Pižďuška, nakonec se tam nějak nasoukal i dvoumetrový strejda a mohlo se vyrazit. Na tenhle okamžik se vždycky hrozně těšíme: až se ozve silné a jasné ržání našeho stříbrného oře. A... neozvalo se vůbec nic. Na druhé pobídnutí jsme zaslechli jsem slabé vzdechnutí, zhruba něco jako "uch plm". Nikdo nic neříkal, v tichosti jsme vystoupili a začali zase všechny vysokohorské pomůcky vyprošťovat z útrob vozu.
Máma prolomila ticho ujištěním, že je ráda, že se nikam nejede, protože opouštět úžasný Frankfurt - byť jen na chvíli - je čirý nerozum a že sníh je stejně studený a mokrý, kdežto v kavárně je teplo a sucho. Tím byl víceméně určen program našeho odpoledne.

Královna ledové plochy
Vrchol dne nás stejně ale čekal až večer. Šli jsme totiž bruslit. Nepodařilo se nám dovolat se do pokladny veřejného kluziště, tak jsme si řekli, že to prostě risknem. Když bude zavřeno, tak prostě změníme program. Máme v tom ostatně docela praxi.
Hned jak jsme se nablížili ke stadionu, začali jsme tušit katastrofu. Jak ase jmenuje katastrofa, která může potkat veřejného bruslaře? Ano, HOKEJ. Byl tam. Už jsme se začali otáčet, když se táta rozhodl, že půjde alespoň vynadat ženským do kasy, že nezvedají telefony. Milé a vstřícné zaměstnankyně tátovo láteření trpělivě vyslechly a stejně mile ho nasměrovaly od hokejové kasy ke kase veřejného bruslení. Tam jsme zakoupili dva lístky a pokračovali jsme dál. Zjistili jsme, že troubové hokejisti se šmidlaj v hale, kdežto pro šlechu veřejných bruslařů je určena dokonale udržovaná plocha zaledněného atletického oválu. No a pak jsem se na dvě hodiny stala královnou ledu.

Sedm důvodů
Skvělý týden jsme korunovali divokou nocí. Letmým pohledem do pusinky máma zjistila, že mám sedm objektivních důvodů bejt v noci protivná a nespat. Čtyři důvody mi rostou nahoře a tři dole.

 

Co nikdo nesmí vědět (a babičky 2x ne)

- Když jdu spát v deset, tak je to na gratulaci.
- Ráda si s tátou popíjím zelený a černý čaj.
- Miluju pěnu z tátova espressa.
- Vítám všechny návštěvy, protože dostanu svojí (zaslouženou) dvojku vína.
- Rozhodně bych nikdy neusla ve vlastní postýlce.
- Spinkam jedině s rukou na mámině čudlíku, v noci se tak 4-6x budim na sosando.
- Umim na počítači vypnout JavaScript (kdo z vás to má?).
- Často a hlubinně hrabu v důležitých dokumentech (pasy, rodné, oddací, úmrtní listy, smlouvy na hypotéku). A pak je roztahávam po celým bytě.
- Roztahávam po bytě špinavé prádlo z koše.
- Schovávam věci do pračky, takže pak běžně pereme se zubní pastou, krémama, vidličkama, botama, občankama atd.
- Miluju nočníček. Skvěle se s nim bouchá o vanu. On je ještě i k něčemu jinýmu?
 

O zásluhách

Mummy
Leží na mně pochopitelně drtivá část péče o frože a o domácnost. Jsem alergická na to, když se říká, že u nás doma uklízí Džozepe. Ten akorát jednou za 14 dní vytře těch 11,5 metrů čtverečních podlahy a umyje sociálku. Každodenní praní, zásobování, vaření, nádobí, luxování, běžný denní úklid, starost o oblečení, jídlo a čistotu nás všech je na mě. Pápa večer akorát uklízí hračky. Dřív jsem si odpočinula, když frož spal. Odpočinula znamená, že jsem si vzala němčinu a věnovala se slovíčkům nebo gramatice. Opravdový čas pro sebe jsem kdysi mívala aspoň na záchodě, ale to bylo předtim, než se frož naučil otvírat si tam dveře. Pápa se má, může se chodit realizovat do zaměstnání. Teď frož už přes den skoro nespí nebo usíná zásadně jen tehdy, když ho nesu v Manduce na zádech do města. V noci je to tak trochu katastrófa. Lezou nám zoubky, takže frožinka je co půl hodiny vzhůru a kope okolo sebe a každou chvíli sosá. Ráno jsem pak úplně vysátá a sotva motam nohama. A taky se mě teď nově naučila hryzat do prsou.

Pápa
Zajišťuju skoro všechno, co se týká ekonomickýho fungování naší jednotky. Chodim do práce. Mám na starosti veškerý účty. Žádná extra zábava to neni, spíš rutina a někdy dost vopruz. Vůbec nevim, kde se bere představa, že mám přes den spoustu času pro sebe. Čas pro sebe mam v práci akorát na záchodě. A to jen tehdy, když mi tam zrovna nezvoní mobil. Kromě toho, že mám náročné zaměstnání, tak ještě nadstandardně pomáhám doma. Ráno často starám frože, než odcházím. Dám mu snídu, jdeme na nočníček, přebalovando, prostě má veškerej servis, když si Mummy vyspává. Večer si s nim hraju a když jde spinkat, tak zajistim úklid a uklidim všechny hračky. No a o zbytek se postará Džozepe. Je prima mít někoho na úklid, Mummy má pak o to víc času na svoje koníčky - prostě moderní domácnost. No a zatímco si holky v noci vychrupkávaj a sem tam si frož zasosá, já často nespim a přemýšlím, jak to s náma bude dál, jakou složenku je třeba ještě zaplatit a co se zítra bude probírat na tý schůzce se šéfem. Taky bych někdy chtěl mít celej den volno a hrát si, jako to maj holky.

Frož
Staram se o všechno a o všechny. Mámě zařizuju celodenní program, hraju si, prohlížím si s ní knížky nebo stavim kostičky. Taky jí pouštim muziku, aby mohla tancovat, to je hrozná sranda. No a samozřejmě do toho dost uklízim: stahuju prádlo z věšáku, taham za šňůru při luxování, rovnám věcičky ve skříních, hrnce v policích, papíry a dokument v šuplících atd. Prostě všechno, co je třeba. Místo, abych si večer užila zaslouženého volna, tak se začínám starat o Pápovu zábavu, když se vrací z celodenní procházky. Často to dělam až po půl jedenáctý, než oba padneme únavou. Nedávno jsem převzala starost o rodinné finance: taham je z peněženek a schovávám je za skříně nebo si je kutálim po podlaze. Hezky cinkaj. Nesnášim, když rodiče utrácejí čas nad nesmysly typu internet a kniha. To okamžitě zasahuju a jdeme se třeba prát, tančit, honit nebo se chovat. Prostě dělam doma skoro všechno.

Co je to?

Co je to? To je největší slepice na mohučském trhu.

Mám nové zajímavé pozorování, ale musím se přiznat, že si s ním tak úplně nevím rady.
Když už jsme těsně před spinkáním všichni v postýlce, už jsme si s mámou umyly opatlaný pacičky a s tátou jsme si vyčistili zoubky, když už se celičký Bornheim noří do zimní tmy, neb je něco po desátý, a ostatní jsou nacestě do kina, do divadla, na ples nebo na koncert,  tak v tuhle magickou chvíli jsem s mámou a s tátou v posteli plný tyrkysovýho moře nadejchaných peřin a já otevírám – hádejte co – knížku!

Mám bezvadnou knížku plnou zvířátek a co moje paměť sahá, dycky jsme si v ní s mámou listovaly, a máma mi říkala, jak ta zvířátka dělají. Já jsem otáčela stánky – a to nebylo ze začátku vůbec snadný – a máma dělala: „Méééé, Béééé a Bůůůů“, což je pekelně těžký od sebe navzájem rozeznat, a taky „Klap-klap-klap a Brum, Brum,“ což rozezná i strejda Daf.

Otázka pro pokročilé. Kolik je nás na fotce? Správná odpověď: 5.

Nedávno se to nepatrně změnilo. Mám však pocit, že ta proměna je přeci jen něčím zásadní. Nedovedu úplně přesně určit čím, ale tak nějak cítím její potenciál.
Otočím stránku ... a nic. Kouknu na mámu – a nic! Kouknu na tátu ... nic! Hmm, ticho. Čeká se na něco. Oba dva dělají, jako by nic, ale ve skutečnosti něco visí ve vzduchu. Oni doopravdy na cosi čekají. Hmm. Jsem nucena ticho rozetnout a používám k tomu nedávno odkoukanej trik. Vztyčím prstík, ten, co je hned vedle toho mrňavýho tlusťocha, zabodnu ho do jednoho zvířátka na stránce a vystřelím: „Co je to?“

Co je to? To je teta Anička z Mohuče.

Mámě se po tváři rozlije úsměv, co se natáhne od ucha k uchu, a přitom ukáže svoje senza zuby, který má jak kanadská pila (to mám děsně ráda); táta zakoulí očima a nadzdvihne významně obočí (to může značit ledasco), oba se nadechnou a sborově spustí: „Ííí-ááááá! To je oslík, ten dělá í-ááá.“
Heuréka! Tohle nový zaklínadlo dokáže dělat divy. Musím se přiznat, že ho ještě plně neovládám, neboť někdy na tátu dotírám, a on nic. To ale nevadí, budu ode dneška děsně pilně trénovat. Taky si nejsem jistá, zda funguje bezpodmínečně ve všech případech. O víkendu jsme se byli podívat v muzeu strejdy Gutenberga v Mohuči a jeden pán tam rajtoval u obrovský věcicky a tahal za páku, byl rudej a děsivánsky funěl a z tý obrovský věci pak vytáhl celou barevnou stránku! Ukazovala jsem na tu věc a používala „Co je to?“, ale on jakoby nic a funěl u páky dál.

Co je to? To je první tištěná kniha od strejdy Gutenberga. A frož s tátou.

Až na konci máma říká: „Was ist das?“ Pán přestal roztahovat nozdry, udělal malinkaté pukrle, jako ho umím i já, a povídá: „Das ist ein Buchdruck.“ Nejspíš chtěl říct „Bůů, bůů, to je kráva,“ ale asi byl malinko pomatenej po tý obrovský námaze u tý velký dřevěný páky, a tak to trochu popletl. Všichni se ještě musíme hoodně učit, že?