Do Frankobrodu se nově přistěhoval strejda Bury. Táta řikal, že je se strejdou bezvadná legrace, takže si k němu budu o víkendech chodit hrát. Naši prý budou trochu smutní, ale pokusí se to odpoledne beze mne nějak zvládnout. Je mi jich trochu líto.
Tenhle víkend slíbil táta strejdovi, že ho jako zkušený Frankfurťan vezme na výlet do hor za městem. Ale ne jen tak ledajaký výlet, ale rovnou autovýlet. Máme totiž dost vymazlený fáro, stříbrný šíp, na který jsme všichni děsně pyšní. Táta se prostě chtěl předvést s naším Pižďuchem 206 a navrch si chtěl procvičit své dovednosti horského vůdce.
Jak je obecně známo, výlet do hor vyžaduje mnoho příprav. Všechna ta výstroj, výzbroj, vydatná svačina, kosmetika proti omrzlinám, správná lyžařsko-běžkařská kosmetika atd... je toho asi milion. A nic se nesmí podcenit, vždyť Taunus je téměř dvakrát tak vysoké a nejmíň dvakrát tak nebezpečné pohoří jako obávaný Říp!
V sobotu ráno si to strejda přihasil s profi krosnou, sněžnicemi, lyžemi sjezdovými i běžeckými no a my jsme všeho toho měli pochopitelně krát 2-3. Velmi pracně jsme všchnu výbavu nacpali do Pižďuška, nakonec se tam nějak nasoukal i dvoumetrový strejda a mohlo se vyrazit. Na tenhle okamžik se vždycky hrozně těšíme: až se ozve silné a jasné ržání našeho stříbrného oře. A... neozvalo se vůbec nic. Na druhé pobídnutí jsme zaslechli jsem slabé vzdechnutí, zhruba něco jako "uch plm". Nikdo nic neříkal, v tichosti jsme vystoupili a začali zase všechny vysokohorské pomůcky vyprošťovat z útrob vozu.
Máma prolomila ticho ujištěním, že je ráda, že se nikam nejede, protože opouštět úžasný Frankfurt - byť jen na chvíli - je čirý nerozum a že sníh je stejně studený a mokrý, kdežto v kavárně je teplo a sucho. Tím byl víceméně určen program našeho odpoledne.
Královna ledové plochy
Vrchol dne nás stejně ale čekal až večer. Šli jsme totiž bruslit. Nepodařilo se nám dovolat se do pokladny veřejného kluziště, tak jsme si řekli, že to prostě risknem. Když bude zavřeno, tak prostě změníme program. Máme v tom ostatně docela praxi.
Hned jak jsme se nablížili ke stadionu, začali jsme tušit katastrofu. Jak ase jmenuje katastrofa, která může potkat veřejného bruslaře? Ano, HOKEJ. Byl tam. Už jsme se začali otáčet, když se táta rozhodl, že půjde alespoň vynadat ženským do kasy, že nezvedají telefony. Milé a vstřícné zaměstnankyně tátovo láteření trpělivě vyslechly a stejně mile ho nasměrovaly od hokejové kasy ke kase veřejného bruslení. Tam jsme zakoupili dva lístky a pokračovali jsme dál. Zjistili jsme, že troubové hokejisti se šmidlaj v hale, kdežto pro šlechu veřejných bruslařů je určena dokonale udržovaná plocha zaledněného atletického oválu. No a pak jsem se na dvě hodiny stala královnou ledu.
Sedm důvodů
Skvělý týden jsme korunovali divokou nocí. Letmým pohledem do pusinky máma zjistila, že mám sedm objektivních důvodů bejt v noci protivná a nespat. Čtyři důvody mi rostou nahoře a tři dole.
Žádné komentáře:
Okomentovat