Co je to?

Co je to? To je největší slepice na mohučském trhu.

Mám nové zajímavé pozorování, ale musím se přiznat, že si s ním tak úplně nevím rady.
Když už jsme těsně před spinkáním všichni v postýlce, už jsme si s mámou umyly opatlaný pacičky a s tátou jsme si vyčistili zoubky, když už se celičký Bornheim noří do zimní tmy, neb je něco po desátý, a ostatní jsou nacestě do kina, do divadla, na ples nebo na koncert,  tak v tuhle magickou chvíli jsem s mámou a s tátou v posteli plný tyrkysovýho moře nadejchaných peřin a já otevírám – hádejte co – knížku!

Mám bezvadnou knížku plnou zvířátek a co moje paměť sahá, dycky jsme si v ní s mámou listovaly, a máma mi říkala, jak ta zvířátka dělají. Já jsem otáčela stánky – a to nebylo ze začátku vůbec snadný – a máma dělala: „Méééé, Béééé a Bůůůů“, což je pekelně těžký od sebe navzájem rozeznat, a taky „Klap-klap-klap a Brum, Brum,“ což rozezná i strejda Daf.

Otázka pro pokročilé. Kolik je nás na fotce? Správná odpověď: 5.

Nedávno se to nepatrně změnilo. Mám však pocit, že ta proměna je přeci jen něčím zásadní. Nedovedu úplně přesně určit čím, ale tak nějak cítím její potenciál.
Otočím stránku ... a nic. Kouknu na mámu – a nic! Kouknu na tátu ... nic! Hmm, ticho. Čeká se na něco. Oba dva dělají, jako by nic, ale ve skutečnosti něco visí ve vzduchu. Oni doopravdy na cosi čekají. Hmm. Jsem nucena ticho rozetnout a používám k tomu nedávno odkoukanej trik. Vztyčím prstík, ten, co je hned vedle toho mrňavýho tlusťocha, zabodnu ho do jednoho zvířátka na stránce a vystřelím: „Co je to?“

Co je to? To je teta Anička z Mohuče.

Mámě se po tváři rozlije úsměv, co se natáhne od ucha k uchu, a přitom ukáže svoje senza zuby, který má jak kanadská pila (to mám děsně ráda); táta zakoulí očima a nadzdvihne významně obočí (to může značit ledasco), oba se nadechnou a sborově spustí: „Ííí-ááááá! To je oslík, ten dělá í-ááá.“
Heuréka! Tohle nový zaklínadlo dokáže dělat divy. Musím se přiznat, že ho ještě plně neovládám, neboť někdy na tátu dotírám, a on nic. To ale nevadí, budu ode dneška děsně pilně trénovat. Taky si nejsem jistá, zda funguje bezpodmínečně ve všech případech. O víkendu jsme se byli podívat v muzeu strejdy Gutenberga v Mohuči a jeden pán tam rajtoval u obrovský věcicky a tahal za páku, byl rudej a děsivánsky funěl a z tý obrovský věci pak vytáhl celou barevnou stránku! Ukazovala jsem na tu věc a používala „Co je to?“, ale on jakoby nic a funěl u páky dál.

Co je to? To je první tištěná kniha od strejdy Gutenberga. A frož s tátou.

Až na konci máma říká: „Was ist das?“ Pán přestal roztahovat nozdry, udělal malinkaté pukrle, jako ho umím i já, a povídá: „Das ist ein Buchdruck.“ Nejspíš chtěl říct „Bůů, bůů, to je kráva,“ ale asi byl malinko pomatenej po tý obrovský námaze u tý velký dřevěný páky, a tak to trochu popletl. Všichni se ještě musíme hoodně učit, že?