Anna volá S.O.S.

Jsou dny, kdy nemá máma moc příležitostí si s někym německy popovídat. Třeba když nemá kurz, nebo když nepotkáme nikoho zajímavýho. No a přece každej prďola ví, že mistra v jazyce dělá mluvení a ne gramatická cvičení, že. Takže jsem byla nucená nalézt způsob, jak mámě v tyhle plonkový dny pomoci ke konverzaci, aby se svou němčinou tak říkajíc neustrnula na mrtvém bodě.

Při řádění v metru jsem přišla na to, že tam jsou panely s velkým červeným čudlíkem S.O.S. Každej, kdo si chce popovídat, si to může zmáčknout. Tlačítko se nachází zhruba v mojí výšce, takže na něj pohodlně došáhnu (skvěle vymyšleno!). Jen co to zmáčknete, tak se ozve protivná fanfára tutútutúú, jakože si pro nás jedou. Ale nejedou. Z mikrofonu začne nějakej pán nebo paní děsně naléhavě mluvit německy a ptaj se třeba, kde právě jsme, co se konkrétně děje, kolik je zraněných, jaký jednotky mají na místo vyslat a tak. Máma si pak může chvíli povídat německy. Já tomu moc nerozumim, ale všimla jsem si, že si s těmi milými lidmi vždycky povídá o mně. To je od ní moc hezké, že na mě nezapomíná ani při německé konverzaci.