Německo-Švýcarsko-Francie

 

O víkendu jsme byli na supr vejletě v Basileji a v Colmaru. Do Basileje jsem se hrozně bála. Strejda Ota, kterej tam bydlí a za kterým jsme jeli, povídal o Švýcarech hrozný věci. Prej rádi jedí děti a obzvlášť rádi maj grilovaný děti z východu. No a já bečim česky, bečet ve svicr dyč neumim, takže jsem nevěděla, jestli neskončim na talíři hrozivého Švýcara.

Ale nakonec to nebylo tak hrozný. Byla jsem strašlivě překvapená, že Švýcaři vůbec nemají obrovský tesáky, dlouhej čenich a ostré drápy na velkých chlupatých tlapách. Vypadaj, opravdu nekecam!, docela jako lidi.

 

Největší legranda byla na švýcarsko-německo-francouzském trojmezí. Hráli jsme tam s tátou na schovku. Táta se třeba schoval v Německu a já ho nejdřív hledala ve Švýcarsku. Pak jsem ho uviděla, ale to už byl ve Francii. Tak běžim do Francie a co on? On pláchne do Švýcarska. Když mi chtěl táta přebalit posranou plenečku (posrala jsem se v Německu), tak jsem mu utekla do Francie. Nakonec bylo ale obrovský dilema, v který zemi máme naše poklady nechat. Ale nejradši máme Německo, takže volba byla v konci jasná.

V neděli jsme jeli do nejromantičtějšího města na světě, do francouzského Colmaru. Byla to paráda. Je známo, že čím víc účastníků výletu, tím víc romantiky, takže jsem index prožité romantiky naší tříčlenné skupiny o třetinu zvýšila. Moc prima to bylo na obědě, kde jsem zlomila srdce minimálně jednomu chlapečkovi. Hezky jsem si hráli, a když jsme odcházeli, tak mi zuřivě mával a volal za mnou orevoár, Anna, orevoár! Pak jsem řádila na pravým francouzským karuselu, takovým tom pohádkovým kolotoči!

Doma jsem zjistili, že jsme strejdovi šlohli zubní kartáček a že jsme u něj naopak nechali čokoládový zajíce. A dneska volal, že jsme si u něj zapomněli ještě něco... střevní virus, který se u nás prohnal minulý týden.

Kdo nás k sobě chcete pozvat dál?