Včera večer se ke mně rodiče zachovali opravdu tvrdě. Hlavně máma, řekla bych snad až macešsky. Znáte takový ty věčný nespokojence, co jim nikdy neni nic dost po chuti? Věčně nespokojené králíčky? Je těžké s nimi po dobrém vycházet, že? Já mám doma hned dva.
Prý chodim pozdě spinkat. Prý je náročné mě v jedenáct uspávat. A že tedy budu trénovat samostatné usínání. Prý pohádku, pusu a pápá. Jasně, že jsem začala statečně křičet a bečet. Ale ti krutóni mě takhle nechali celý tři minuty. Pak zas jen pusu, pac a pa. Zase bečim, pláču, volam mámu, volam tátu. 3 minuty. Pak zas. Pohladit, políbit a pryč. No a pak, když zase máma přišla, tak jsem si na ní rychle vlezla a celou svojí froží figurou jsem jí pevně zalehla. Do toho jsem strašně bulela, štkala a volala mamí. Mezi vzlykama jsem jí dávala pusinky, protože těch jinak dávam málo a vždycky zabíraj. Odmítla jsem z ní slízt.
Po týhle zkušenosti už odmítám usínat natulená vedle mámy. Už jsem ochotná usnout jen na mámě. A taky jsem k dokonalosti vypilovala cit pro okamžik, kdy máma hodlá odejít. Bylo to tvrdé, ale všichni jsme se nakonec něco naučili. Jsem ráda, že mě mí rodiče takhle tvrdě cvičí, svět není totiž žádné peříčko.
Žádné komentáře:
Okomentovat