Vymetání

Místo abychom pomalu vymetali zákoutí našeho bytu, který už zlehka vyklízíme, tak vymetáme všechny oblíbené podniky a místa v okolí. Je toho hodně, skoro se nezastavíme. Corners Bar, Frazer, Jannette, Coffee Fellows, Café Art, Café Mint, Little Italy, Jennys Cupcakes, Yoyogurt, Café Wacker, Kamps... Fakt to neni práce pro začátečníky. Ale náročné pracovní úkoly jsou pro nás pobídnutím a jejich sebevětší množství nám nemůže nahnat strach. Jsme odhodláni výzvu přijmout a před odjezdem statečně navštívit úplně všechny spřátelené lokály. A dole fotodokumentace z naší víkendové šichty.

 

V práci

Včera dopoledne si máma potřebovala něco zařídit, takže jsme strávili až do oběda čas s tátou. Bylo to docela super. Byli jsme spolu v práci. Absolvovala jsem všechny běžné denní aktivity, které se na oddělení rýserče provozujou.

8.45 Jedeme metrem a potkáváme tetu Adrianu. Teta pracuje na bankovním dohledu a jak se ukázalo, tak tam teď řeší, kde mají pusinku, očíčko a ťapičky. Teta už má tohle téma celkem zmáklý. Já musim ještě dotrénovat ťapičky. Třeba by si mě teta mohla vzít na dohled jako trejnýho.

9.00 Přicházíme do Eurothea. Vcházíme k nám na rýserč a hned se přidáváme k italskému kafíčku. Kroužek italských kolegů každé ráno probírá pracovní strategii v kuchyňce u kapučína. Hraju si se trejdou Džánym a jdu se podívat k tetě Eleně do kanceláře.

9.30 Začínáme s tátou pracovat v naší kanceláři. Táta mi přinesl můj vlastní domácí počítač a spouští na něm mé pracovní programy. Začínám s Jen počkej, zajíci a okolo 10.15 se dopracuju až ke Krtečkovi. Táta si mezitím mastí něco u sebe na počítači.

10.30 Jsem zralá na pauzičku. Jdeme do kuchyňky a přidáváme se k druhému italskému kafíčku. Po chvíli se lehce promění obsazení a my můžeme plynule navázat francouzským kafíčkem.

11.00 Obcházím jednotlivé kanceláře a kontroluju odvedenou práci. Mám toho docela hodně, naše patro je veliký. Takže nejdřív za strejdou Jiřím, pak znova teta Elena, Paskal, Mikejle a nakonec strejda Elistr. Tam se dost zdržim, protože hrajeme dlouho na kuk a jak dělají zvířátka. Ty ale u Elistra v Anglii dělají nějak divně, myslim, že by si to strejda měl ještě trochu prosvištět, protože mě to mate. S Elistrem pak jdeme na džus do mezipatra.

12.10 Zhruba od dvanácti do půl jedný pomáhám holkám na recepci. Vítáme hosty, třídíme dokumenty, podepisujeme je, bereme telefony, tancujeme a tak. Prostě normálka.

13.00 Pak už stihnu jen krátký oběd v naší podnikové jídelně s tetou Lindou a strejdou Jiřím a už je čas pospíchat na kafíčko. No a tam...tam přisupí máma a to znamená, že můj pracovní den je u konce. Bylo to plodné a zároveň velmi náročné. Těším se na příště a věřím, že všichni se těší na mě.
 

Jen tak na okraj

 

Dneska jsem viděla mimino v čepici. Dost mě to šokovalo.

Ve výlohách už svoje chapadla roztahují kozačky, pletené svetry, šály, čepice a zimní kabáty. Myslim, že jsem zahlídla i jeden nazdobený stromeček.

Růžová mha přede mnou i za mnou. Uklidila jsem (jako obykle) do pračky svoje červené kožené sandálky. Máma si jich v pračce nevšimla a vyprala s nimi bílé prádlo. Když várku vytáhla, tak jsem se nestačila divit. Tolik růžového oblečení pohromadě jsem snad nikdy neviděla.Táta se teď stydí svlíkat před ostatníma chlapama v posilovně, růžové trenýrky prý nejsou v módě.

Před večeří chodíme s tátou na pivo k sousedovi Ouovi. Je to bezvadnej zrzavej Ir, kterej se tátovi strašně vysmál, když jednou přines místo piva rádlera. Ou si hodně vaří. Jeho specialitou jsou brambory.

 

Důkaz místo slibů

Jeden snímeček prosím! Řekněte konfitýýýra. Ať se ta kost netváří tak kysele!

Klíční kost

Kdo z vás se může pochlubit, že by jeho rodiče uměli říct v cizím jazyce "klíční kost". Já se pochlubit můžu. Umějí to od včerejška oba dva. Nejdřív uměli jen tohle a po shlédnutí rentgenového snímku jsme k už tak impozantní vědomosti přidali ještě slovo "zlomenina". Schlüsselbeinbruch he.

To si takhle jeden řádí v posteli, skáče z mámy na peřinu, z peřiny na mámu a zase z mámy... na zem. Takže jsem na zemi a v tu ránu chytnu zlomninu. Vůbec to neni nic těžkýho. Trochu to bolí, ale spíš standardně. Tátovi se nezdá, že mě bolí zvedání za podpaží a pak už to jde ráz na ráz. Tramvaj, Universitätklinikum, rentgen, zápas s polovinou oddělení při nandavání bandáže (vítěz), zápas s druhou polovinou oddělení (poražený), domů a normálka hrando.

Můžu vám říct, že střihání nehtíčků je možná větší mučáčo. Tak jen nevim, proč jsou naši takový smutný. 

Šestá

 

V šest hodin se láme džungelský den. Alespoň v pondělí, úterý a ve středu. Máma má od 18.15 němčinu a přesně v šest tátovi na zastávce metra Willy Brandt předává frožíka.

Frožík: Třeba máma tátovi neřekla, že jsem dneska už měli jednu zmrzku a koupíme si s tátou další. To by bylo dost príma. A taky rozhodně plánuju vybulet si džusik ve Starboňovi. Možná bych pak ještě jako náhodou mohla zaběhnout do koblížkárny, a když už tam teda náhodou budem, tak by z toho mohl vypadnout jeden koblížek s jahodovou polevou a jeden s čokoládovou. S tátou je to docela prima, protože se na něm dá ledacos vyfňukat. Takže se na šestou docela těšim.

Táta: 17.30 ještě rychle poslední pracovní úkoly, 17.45 tradiční příchod některého z kolegů, že ještě něco dneska nutně potřebuje, 17.50 neodkladný telefonát s vedlejším odborem, 17.55 vypnout počítač, zamknout a sprintem na Willyho. 18.03 v cíli. Máma trochu zachmuřená, že pozdě, ale jen 3 minuty. Pití, pusu a papa. Frož. Vypadá, že by si dal zmrzku. Ále jo, dáme. Sotva přijdu a hned máme poklady. Proteklý poklady, trochu pušíme, ale ne moc. Frož bečí před Starboněm. Nevim, co chce. Zkusíme to utěšit džusikem. Na Zeilu zase nabírá směr koblížkárna. Tyhle špinavý triky znam. Ale nedá se nic dělat. Takže jahodovej a čokoládovej, v pohodě Frožíku?

Máma: 17.00 buzení zvěře, rychle svačina - končí rozházená po pokoji, převlíknout pokydaný oblečení, rychle sbalit a upalujem na metro. 17.30 metro má deset minut zpoždění. Frož se nudí, dovádí na peróně, trnu hrůzou. Jede vlak, třeba se ta jízda dnes obejde bez scény. Tak ne, nevadí, na ostudu se přeci neumírá. 18:00 táta zase pozdě, určitě schválně. 18.03 táta supí k nám, konečně, jeden vyčítavej pohled za zpoždění (z principu). Poslední instrukce, stejný jako vždycky, ale pro jistotu: žádný zmrzky (i když už jsme si jednu spolu tajně daly), žádný jiný sladkosti a ať pije jen čaj nebo vodu... A teď začínají moje 3 hodiny bez frože. I kdybych měla počítat algebraický úlohy, provádět fyzikální experimenty nebo sedět v zubařském křesle - pořád to jsou tři hodiny bez jekotu, kvičení a hovňousů.

Jedna trojpusa a běžíme dál.
.