Splašená kachna

Táta lítá po Evropě jak splašená kachna. Trochu nám doma schází tátův vlídný, ale přísný dohled. A zatímco táta ve Frankfurtu hledá tajný recept na měnovou stabilitu, my se s mámou doma taky neflákáme.

Například jsme přispěly k ekonomickému oživení a zvýšení spotřeby domácností koupí nových šatů (s puntíkama), bot, dvou parfémů a roztomilého šperkového setu. Večer si nosíme čokoládu do postele, moc si potom nečistíme zuby, pro pocit volného prostoru nezavíráme dveře mezi vytopenými a nevytopenými místnostmi a taky jsme objevily multifunkčnost klavíru. Teď zrovna hrajeme na víku od klavíru pinčes, ale docela se osvědčilo i jako vál na těsto.

No, jinak je teď dost zima, proto malý fotografický pozdrav z tepla.

 

Mini Disco

Večer po večeři (v mém případě po zmrzlině), po řádění ve vlnách, po řádění v balónkách, po řádění v bazénu a v baru je čas na disco. Všichni rodiče z našeho hotelu MiniDisco milují a celý den se na něj ohromně těší.

Obzvlášť netrpělivě očekávaná je ta část, kdy animátoři nekompromisně a bez pardónu určí tři mamies a papies z publika, aby šli před všechny děti a ostatními mamies a papies zahrát nějakou legrační hru nebo scénku. Třeba zpěv s obrovskou kostkou ledu v puse nebo držení balónku prdelkou v párech. Máma se v téhle chvíli schovává za sloup a v očích jsem zahlédla cosi jako děs a hrůzu, táta hrdině čelí volbě osudu, který mu však nikdy nedal příležitost zazářit před hotelovým publikem.

Superhrdinou našeho hotelu je Daisy. Daisy je nejlepší a když se někde objeví, tak se na ní hned navěsí nekoordinovatelné stádo dětí. A ona pak s nima celý den tancuje, skáče, houpe se, zpívá, plave, honí se, cvičí a vrcholem zábavy je právě večerní MiniDisco. Po disku pak bývá Daisy k vidění v temném rohu hotelového baru, jak do sebe klopí jednu whiskey za druhu a přitom mlátí okvětními lístky do zdi.

Henry

 

Jsme na Lanzarote a vlastně se tu cítíme jako doma... ve Frankfurtu. Celé Lanzarote mluví německy a půlka jeho aktuálních návštěvníků je od Kolína. Vlastně je to tady takový další Bundesland. Bundesland Kanarische Inseln.

My všechny děti, co spolu tady chodíme, nemáme moc rádi Henryho. Henrymu jsou tři, jí se složeným ubrouskem na klíně, chodí si přidávat zeleninu a upozorňuje tatínka, že už má čas jít spinkat. Jednou jsem se mu chtěla pomstít, tak jsem mu snědla všechen hrášek z talíře. Vzápětí jsem ale opuchla, protože na něj mam alergii. Jinak jsou ale na dětských stolečcích vidět jen hranolky, burgříky a mističky se zmrzkou.

O Lanzarote toho moc nevíme. Během informační schůzky jsem měla pušivou nehodu, takže máma musela vytírat, a pak alergickou reakci na prdelce. Trochu se mi smáli, ale táta slíbil úkladnou pomstu bohů všem, co se hihňali, že mě svědí prdelka.

Jinak moře je veliký. Fakt.

 

Domácí sušenky

 

Jak to mělo být: Pečení domácích sušenek, to je čirý koncentrát pohody. Máma s Frožem sypou vybrané ingredience do mísy a následně vypracují vláčné a hebké těsto. Máma vykrajuje keksíky jak z katalogu a Andulka s roztomilou dětskou nešikovností dloubá do těsta legrační tvarečky. Táta celou bezmála vánoční scénu podbarví klavírní hrou Chopinových veselých skladeb. Celým bytem voní vanilka.

Jak to bylo: Frož míchá těsto a to je v okamžení úplně všude. Zůstává záhadou, jak se dostalo i na kuchyňský lustr. Nejenže ho míchá, ale v nestřeženém okamžiku i ochutnává. Ještě v tutéž pikosekundu dostává alergický záchvat způsobený syrovým vejcem v těstě. Aňoušův alergický záchvat vyprovokuje mámin hysterický, protože si nemůže vzpomenout, kam strčila Fenistil. Táta mezitím marně zachraňuje z trouby první plech připálených sušenek a sám se u toho mohutně připálí. Zařve bolestí a to vystraší napuchlýho Aňouše, takže začne hrozně bečet. Máma si v panice při hledání Fenistilu upustí na nohu staršlivě těžkou klavírní stoličku a připojí se k sborovému řevu. O pár minut později už mírně zklidnění sedáme ke stolu a Frož zabaví všech sedm sušenek, které jsme nespálili. Den končí srdceryvným pláčem: zlí rodiče berou Aňouškovi jeho autorské sušenky, protože nechtějí, aby jich všech sedm snědl před spinkáním.

Poučení: Koně a půl království za balíček piškotů.

 

Hudební novinky

 

O silné hudebním založení naší domácnosti snad už nikdo nepochybuje. U nás se zpívá, hraje a tančí (jak frož píská) od slunka do slunka. Pro dosahování vysokých kvalit v hudební a spřízněné umělecké produkci je ale třeba vlastnit příslušné vybavení.

Po zakoupení trubky (4 roky) a piána (4 týdny) nyní plánujeme nákup trombónu (Vánoce), spinetu (Nový rok), harfy (Tři králové) a basy (tátovy únorové narozky). Na uskladnění harfy už byly zakoupeny háky, na nichž se běžně na zdi skladují bicykly. Trombón bychom prozatím umístili do pokoje pro hosty - čímž jsme s hosty jednou pro vždy hotoví, spinet se uvelebí na našem klavíru jako jeho druhé patro a basa by se mohla vejít na záchod. Pak mne ovšem nenapadá, kam ... ale nechme zatím předčasných úvah.

 

Jak praví moudré přísloví předků: Jaký inštrument v mládí nakoupíš, ke stáru jako když najdeš, či kolik nástrojů vlastníš, tolikrát jsi člověkem.

Režim

 

Režim je základ úspěchu. Disciplína, píle, cílevědomost, pravidelnost. Obzvlášť na podzim, kdy psychologické ordinace pukají ve švech pod návalem smutnících pacientů, je třeba se pevně držet osvědčeného režimu a v disciplíně nepolevovat. Z toho důvodu mají naše víkendy několik pevných, záchytných bodů, jejichž železné dodržování přispívá k udržení duševní rovnováhy.

pátek: odpolední terapeutické sezení v Choco café u Červené židle, tamní horká čokoláda je ideálním terapeutickým prostředkem pro odbourání celotýdenního stresu.

 

sobota: polední snídaně v Café Lounge, kde mají bezvadný řeznický párky, supr kakalo (nejlépe přesně v této kombinaci párek+kakao) a hrozně bezvadný čerstvý, ještě horký buchty. Nedávno na Smíchově otevřeli novou kavárnu, jejíž snídaňová nabídka vypadá opravdu dobře, bohužel podnik se  naprosto diskvalifikoval tím, že o víkendu podává snídaně POUZE do jedenácti. Ano, opakuji, o VÍKENDU, pouze do JEDENÁCTI ej em. Unglaublich. Kdo to má stíhat?

No a v neděli je na tátův popud třeba vykonat nějaký ten výlet v biedermaierovském stylu, jehož hlavním bodem je svačina, pokud možno na louce a s porcelánem. Chudák táta musí vždycky táhnout v krosně celej čajovej servis. Ale nejde to jinak. Máma řikala. A co u nás máma řekne, ...

Zbytek víkendu je pak volná zábava: táta mi čte Popelku, máma se mnou dělá sušenky, hrajeme si divadlo, malujeme babičky, hrabeme se v šupleti s vařečkama a ve skříni s hrncema, prostě každej si dělá, co se mu chce.

 

Preludia

Máme piano. Zatím jsem u nás jediná, kdo tenhle nástroj ovládá. Hraju často, hodně, zvučně a protože jsem symptatizanten nekonvenčních řešení, hraju často i nohama, čelem a prdelkou. Ale s mámou jsme se dohodli, že to zatim tátovi řikat ani ukazovat nebudeme, protože on je na to piano háklivý. Oficiální foto je toto.

Dříve bral táta prachovku do ruky jen pod pohrůžkou zákazu vycházek od mámy. Nyní si zakoupil celou speciální čistící řadu přípravků péče o hudební nástroje a kompletní sadu nejjemnějších jeleních kůží k tomu. Večery tráví opečováváním svého (ná)stroje.

První, co táta udělal, když piano přivezli: povolal profesionálního portrétistu a nechal pro své přátele zhotovit svůj snímek před pianem. K doladění atmosféry snímku portrétista navrhl, aby si táta na klavír postavil láhev se skotskou a sklenku, neboť jedinou skladbou, kterou zatím hraje je "Opilý pianista". Táta ovšem tento návrh rozlíceně odmítl s tím, že na jeho piáno se žádné věci stavět nebudou. Portrétista se tedy dotázal, na co táta to piáno má, když si na něj ani tu skotskou nepostaví. "Bach, Beethoven, ty jména ti nic neříkají?", byla poslední věta, kterou fotograf slyšel, než byl z našeho obýváku vykázán. (Od té doby se máma na piano smí koukat nejblíže ze vzdálenosti jedné klaviatury.)