Preludia

Máme piano. Zatím jsem u nás jediná, kdo tenhle nástroj ovládá. Hraju často, hodně, zvučně a protože jsem symptatizanten nekonvenčních řešení, hraju často i nohama, čelem a prdelkou. Ale s mámou jsme se dohodli, že to zatim tátovi řikat ani ukazovat nebudeme, protože on je na to piano háklivý. Oficiální foto je toto.

Dříve bral táta prachovku do ruky jen pod pohrůžkou zákazu vycházek od mámy. Nyní si zakoupil celou speciální čistící řadu přípravků péče o hudební nástroje a kompletní sadu nejjemnějších jeleních kůží k tomu. Večery tráví opečováváním svého (ná)stroje.

První, co táta udělal, když piano přivezli: povolal profesionálního portrétistu a nechal pro své přátele zhotovit svůj snímek před pianem. K doladění atmosféry snímku portrétista navrhl, aby si táta na klavír postavil láhev se skotskou a sklenku, neboť jedinou skladbou, kterou zatím hraje je "Opilý pianista". Táta ovšem tento návrh rozlíceně odmítl s tím, že na jeho piáno se žádné věci stavět nebudou. Portrétista se tedy dotázal, na co táta to piáno má, když si na něj ani tu skotskou nepostaví. "Bach, Beethoven, ty jména ti nic neříkají?", byla poslední věta, kterou fotograf slyšel, než byl z našeho obýváku vykázán. (Od té doby se máma na piano smí koukat nejblíže ze vzdálenosti jedné klaviatury.)