Táta je báječnej kuchař a dycky s nim hrozitánsky ráda vařím. Nechá mě vždycky hodně pomáhat a on dělá jen takovej dohled.
Každé ráno o víkendu si přivstanu a už,už se chystám, že připravím k snídani něco hrozně originálního, když mi dojde, že sama neumim zapnout plotnu, jelikož má pekelně promakanou dětskou pojistku. (Když si ji máma náhodou zamkne, tak se někdy volá táta, aby s tím krámem něco udělal.) Tak ležím pár minut v posteli, koukám do stropu, je víkendových pozdních 6:50 a odhodlávám se, kdy začít bojovat.
6:57 - či čtyči: "Tááátóóó?"
6:59 - či čtyči: "Táááááááátóóóóóóóóó!?"
7:03 - nezbývá, než použít hrubou sílu a lomcovat: "Šup, táto, poď vaši čaj!"
Takovýhle nátlak už nelze vydržet. Táta mě vyzvedne (hopla!) a de se do kuchyně.
Miluju kuchyň ráno, když skoro celý město ještě spí, za oknem je jinovatka a tichý dvůr. Na chvíli vyjdeme na balkon, máváme na sluníčko: "Poď, poď!" a ono za okamžik skutečně vykoukne nad střechy.
Ale to už se vaří voda a já si smím vybrat svůj čaj.
Žádné komentáře:
Okomentovat