Drsnej odjezd

Nikam nejedu!

Sobota ráno byla bájo. Vlastně taková jungelská klasika. Postýlkovala jsme se dlouho s našima, kulila jsem se, koníčkovala jsem, pak cvičendo, kojendo, okounění, pohoda. Myslela jsem, že nás čeká další bezvadnej domácí víkend.
Jenže hned po snídani doma nastalo boží dopuštění, který začalo tátovým zavelením: „Tak jo, balíme.“ Máma běhala po bytě jak zmatená včela, nosila věci z místa na místo a pak zase zpátky. Moc mě to nebavilo, takže jsem si hrála se špendlikem. Zpozorněla jsem až ve chvíli, když jsem zaslechla: „A vejde se jí tam i přebalovací pultík?“, „Jaký jí mám zabalit hračky?“ nebo „Máme dudana?“ V tu chvíli mi to docvaklo. JEDOU MĚ VRÁTIT! Proto balí všechny moje věcičky.
Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, až mě máma vzala a posadila mě do autosedačky. Dole v garáži už stálo auto, který bylo až po střechu naložený, byl tam můj složenej kočárek, vanička, kosmetika, oblečky, plenečeky... a nakonec já. Strašně jsem se bála. Bylo mi to fakt hrozně moc líto. Moc jsem si přála, aby si mě naši nechali. Ale já vim, proč mě chtěji vrátit. V pátek jsem bečela u večeře a pak mi museli hned dvakrát krátce za sebou měnit plenku. Ve čtvrtek jsem čtyřikrát vyplivla dudana na zem a táta ho musel sebrat a čtyřikrát umejt a tvářil se u toho trochu otráveně. Myslela jsem, že je to legranda a teď to mam. Budu muset do miminkovskýho secondhandu a tam mě budou okukovat jiný maminky a tatínkové. Budou se vyptávat, proč je tahlenta holčička vrácená a pan prodvač jim řekne, že bečela u večeře a plivala dudany, to víte druhojakostní miminko, ale je na něj veliká sleva! Néé já nechci, já nechci bejt vrácená! Béééééééééééééééééééééééé!
Uff, nakonec zůsltali táta a máma se mnou. Nejelo se totiž do secondhandu, ale mířili jsme do lázní na skvělej prázdninovej víkend. Bylo to o fous. U večeře jsem tentokrát ani nemukla. Pro jistotu.