Sním či bdím?

Kdo je tady imperátor?

Taky se vám někdy zdají sny? Mně jo a zrovna dneska se mi zdál jeden hodně divokej. Musim přiznat, že se mi něco zdá téměř při každém spinání. Příležitostí je dostatek: samozřejmě v noci, pak po snídani, při odpoledním šlófovi a někdy se ještě kolem sedmé stulim do klubíčka u mámy nebo u táty a dopřeju si decentní chrr...pšš. Takhle mi to celkem vyhovuje. Co vy, máte to podobně?
Jsou sny, kdy neumím přesně odlišit, jesli se můj sen doopravdy stal, nebo se mi jen doopravdy zdál. Dnes v noci jsem měla neodbytný pocit, že mě cosi volá a láká a ten hlas mě vábil z říše spánku směrem do světa bdění: „Hele, probuď se sýčku a trochu si zahoukej. Jsi přece sýček a ten v noci houká hu-hůůů a nechrní jak utahaný štěně. No ne?“
Já na to: „Ale já jsem celej den děsně řádila a teď jsem pekelně utahaná a měla bych se osvěžit kvalitním a vydatným spánkem. Žádný blouznění; zítra budu utahaná a nepodám fenomenální výkon jako obvykle.“
Hlas ze sna opáčil: „Jsem Gabanga, královna všech nočních tvorů, ať žijí ve vodě, na zemi, ve vzduchu či pod lopuchem. Mému příkazu nemůžeš odolat. Hmm?“
Zkoušla jsem smlouvat: „Ale já nežiju pod lopuchem. A navíc když se teď probudim, budou máma s tátou protivní, celý den budou vypadat jak bubáci, každou chvíli si budou mudlat očička a táta mi ráno řekne, že mám průšvih. Máma se bude tvářit jak puchejř, protože si bude myslet, že to je pekelně nespra. A táta přijde z tý sólo procházky a bude na mě valit oči z gauče a jen bude funět. Na pořádný hrando budu moct zapomenout!“
Gabanga se nenechala odbýt: „No a?“
Skončila jsem to rychle: „Gabango, jsi jen malá ropucha. Nech mě bejt, ve čtyři ráno nepodnikám žádný riskantní akce!“
Lstivě se lísala: „Ty blázínku, vůbec nejsou čtyři ráno, už je dávno po šesté a za chvíli beztak zazvoní budík. Fakt, podívej se.“
To mě v tom snu najednou hrozně moc zajímalo a zdálo se mi, že se převracim na všechny čtyři, abych se podívala, kolik je hodin. Sny můžou bejt faktys bláznivý. Jen ve snu se totiž může stát, že se Gabanga najednou promění v tátu. Byla mu hodně podobná, ale přeci nebyla úplně jako on: hrozně huhlala, byla trochu napuchlá, místo očí měla jen uzounký škvírečky a vlasy měla naježený. Pamatuju si, že Gabanga taky trochu nadávala a říkala, že jsem diktátor, krysička a trapič. Ha, ha, ha: takhle mi táta nikdy neříká!
Nezbývalo, než se s Gabangou poprat: „Bum, bum – škráb, škráb! Huííí, huííí!“ Využila jsem všech pohybových triků, který jsem se za celý život naučila. Náhle jsem našla svůj zápasnický rytmus: „Kul, úhyb, na čtyři, útok pacičkou, kul, přepadnutí, slint, nakopnutí a kul!“ Byl to nelítostný boj. Gabanga se mě snažila zafixovat a pořád mě přikrejvala peřinou. Několikrát na mě taky zaútočila dudanem a zarazila tak můj válečný ryk. Naštěstí už umim dudana spolehlivě vyplivnout a zakřičet svoje mocný: „Hebů, hebůůů!“ Splynuli jsme v jedno klubko chlupů a peříček.
„Klink, klink, tumdadááá...“ To zvoní náš budík! Hmm, je to divný, běžně vstávám před budíkem. Uff, cejtim se trochu unavená, což je poránu taky trochu nezvyk. Kouknu na tátu – nevypadá úplně fit. Kouknu na mámu – tváří se, že se jí stalo něco děsně nespravedlivýho. Táta mi řekne, že jsem diktátor a trapič. No nééé?!
Tak víte co, když jste takoví bubáci, vůbec vám nemusim vyprávět svůj děsně živej sen!

Plány na léto

Už víte, jak budete trávit léto? Já se na něj děsně těšim. Bude to moje letní premiéra, takže to hodlam fakt rozperďasovat.

Protože jsem slečinka z města - co z města, přímo z New Yorku střední Evropy - hodlam se vyložit na bar a objednávat si jeden drink za druhým. Povalování na báru mi jde fakt skvěle.

S kámošema na báru.

Taky bych si chtěla hodně číst. Zrovna mam rozečtený Ovoce a taky Shakespearovo kompletní dílo. Tam jsem asi v polovině. Taky tak milujete Shekaspeara v překladu od M. Hilského? Ty sonety, že, krása!!

Chtěla bych často chodit do přírody. Líbí se mi trhání lístečků a kytiček. Spatřuju v tom jasný signál, že budu v budoucnu úspěšnou dendroložkou a chci jít svému talentu vstříc. A mimo to mám dojem, že zelená záplava květin, trav a listí lichotí mé pleti.

No a nakonec si řikam, že by nebylo od věci naučit se lízt. Musí to bejt dost pohoda moct si dolízt, kam jen chcete. Roztomilá vychytávka. Máte s tim někdo zkušenosti? Neovládáte třeba někdo z vás lezení? Viděla jsem to na jednom výukovým videu na YouTube a taky jsem četla nějaký návody, tak bych to podle toho mohla zkusit.

A jaký jsou vaše plány na léto?

Krabe, kde jsi?

Bonifác a já.

Víte, jaký to je, když ztratíte kámoše? Dost pitomý. Mám teď asi 15 bazénkových kamarádů. Mrože, rybičky, delfína, velrybu, kachničku, žabáka, parníček, chobotnici... a taky kraba.
V sobotu jsme řádili v bazénku, děsně bezvadně to všude stříkalo, dmuly se ohromný vlny a byla u toho spousta legrace. Pak nás máma všechny osušila, namazala a zabalila do teploučkých dek. Ale když přišel čas jít dom, tak jsme při přepočítávání zjistili, že chybí krab. Hledali jsme, volali a nic. Odcházeli jsme s úplně svěšenýma ouškama. Pořád jsme se rozhlíželi, jestli ho někde neuvidíme. Nikde nikdo. Kam šel? A odešel sám? Nebo se ztratil? A vrátí se ještě?
Je oranžovej a slyší na jméno Bonifác. Kdybyste ho někde potkali, tak mu řekněte, že frož a jeho banda na něj čeká.

Výzo

Frož, mrož, táta a další mořské příšery.

Vysvědčení už klepe na dveře a proto i já vystavím svým rodičům výzo za první pololetí. Dobrý kouč a šéfišéf poskytuje svým svěřencům dostatečnou zpětnou vazbu. Z toho důvodu nejprve shrnu snažení rodičů několika větami a pak až přisoupím k samotné klasifikaci.
Začněme pochvalou: ále jo, docela jste se zlepšili. Přistupme ke konstruktivní kritice: mohlo by to být ovšem o dost lepší. Táta by moh omezit ty celodenní sólo prochajdy a máma by zrovna nemusela dvakrát v týdnu chodit na rajs beze mně. Oba byste mohli pracovat lépe. Chce to jen chtít, milánkové.

Máma dostala za vysvědčení výlet se mnou.

KOJENDO: máma 1, táta N
Táto, neklásko! Nedá se nic dělat, nechodíš do hodin, vyloženě se předmětu vyhýbáš. Nepozoruju žádnou snahu. Uč se od mámy, ta by mohla kojit na celonárodní úrovni.

ŘÁDĚNÍ: máma 3, táta 1
Žák táta prokazuje opravdové nadání. Pracuje pilně, chodí připraven, dosahuje famózních výsledků. Ve vyhazování do vzduchu jsme již nyní překročili hranici 60 cm. Žák máma je poněkud méně nadaný, bojácný až ustrašený. Ve vyhazování do vzduchu nepřekonala výšku 3 cm.

KOUPANDO: máma 4, táta 1
Zatímco svěřenec t. se mnou odvážně řádí ve vaně plné divoké zvěře (kačenka, ryby, velryby, delfín, krab, mrož, frož, želva, žabák), svěřenec m. stojí jak trubka při pobřeží a čeká s osuškou.

ANALÝZA DAT: máma 1 s čestným uznáním, táta 2
Jedná se zejména o analýzu dat, která se semtam vyskytnou v plenečkách. Máma se vycvičila ve skutečného specialistu a v okresním přeboru získala titul Hovňousmistr. Uvidíme jak si naše naděje povede v celostátním kole. Táta prokazuje talent zejména v subdisciplíně Detekce čichem.

VÝPOČETNÍ TECHNIKA: máma 2, táta 2
V sylabu tohoto předmětu najdete hlavně výcvik v práci s piánkem na baterky a pouštění písničky na housence. Oba cvičenci již na konci prvního pololetí solidně ovládají puštění písně na plyšové housence. Drobné nedostatky vykazují při hře na osmiklapkové piánko. Ale to je fakt těžký, taky s tim mam ještě potíže.

Přeji krásné prázdniny a mnoho sil do druhého pololetí. Hebú hebú, týme!!
Váš šéfišéf

Podpora a potvora

Slunce je život.

Všimli jste si někdy, že lidé kolem vás jsou znaveni? Už to docela dobře poznám.
Probudím se třeba vyspinkaná, kouknu ven a stále temnější odstín nebe mi napovídá, že jsem dnes ranní sýček, který přivítá svým mocným houkem vycházející sluníčko. Juchůůů, další bezvadňáckej den: hrando, kojendo, řádění, prďáskování, rajting a kuling! Juchůůů, sluníčko pravě poslalo první paprsky přelomené o střechy domů, začíná nový den; nadechuji se k sólové zdravici a z plných plic vychází mé kosmické: „Eeeeeeeeee?!“
Záhy po tomhle fantasticky vyvedeném vystoupení otevírá oči táta, teda jedno oko. Koukne na mě (směju se), koukne na nebe a povzdychne si, koukne na mě (směju se dál) a tváří se jako bubák. Ptám se tedy: „Hebů hebů, eeeeee?“ No, alespoň se rozlepí to druhé oko, ale jasně vycítím, že není fit. Teď sledujte: přesně podle toho neandrtáskýho výrazu, vzdychnutí a mžourání jasně poznávám, že táta je znaven. (Technická: znaven hnedle poránu! Ruzumíte tomu?) A to je ten moment, kdy potřebuje jednu jedinou věc – a tou věcí je podpora.
Jelikož máma dělá, že slunce vůbec nevyšlo, je to exkluzivně moje podpora, která může něco změnit. Chápu se příležitosti, překulím se promptně na bříško a zahajuji frontální rajting. (Asi to ještě nevíte, neb je tomu teprve pár dnů, ale už se umím postavit na kolínka a na všech packách děsně divoce rajtovat.) Vím, že rajting zabere a tátův se obličej přeskládá do úsměvu, do očí se vrátí jas, nadechne se a poví jako dycky: „Dobré ráno, Anno, začíná novej den.“
Někdy taky přidá: „Pocem, ty malá potvoro,“ a deme si bezvadňácky hrát. Plyne z toho poučení: když je někdo, koho máte rádi, hodně znaven, měli byste mu poskytnout podporu. Nebo potvoru? Myslím, že to bude to samý.

Milý Alane,

Mimina sobě.

je fajn, že jsi se v pořádku vyklubal. Jsi fakt pašák. Po všech gratulacích a obdivných pohledech mi nyní dovol trochu praktičtější pohled na věc. Jako tvoje o půl roku služebně starší kolegyně vim, jak to chodí. Jsem si proto téměř jistá, že tě zatím dostatečně neinformovali o tvých právech. Dávej pozor.

1. Hodinou tvého narození začala běžet šestitýdenní lhůta, kdy tě rodiče ještě mohou vrátit nebo vyměnit bez udání důvodu. Slouží k tomu známá internetová stránka Mimibazar. Proto doporučuju bejt prvních šest týdnů za hodňase a pak už to můžeš naplno rozjet. Pak už tě vrátit nesměj.

2. I ty máš šest týdnů na rozmyšlenou, jestli si chceš rodiče nechat. Kdybys váhal, zkus cvičně navštívit Mamabazar nebo Papabazar. Někdy se tam dají vyhrabat opravdu zajímavé kousky (za zajímavé ceny). Po šestinedělí je to zahraný a musíš brát, co máš.

3. Máš právo být informován o svém zdravotním stavu a samozřejmě můžeš bez omezení nahlížet do své zdravotní dokumentace. Budeš-li mít o čemkoliv pochybnosti, prober je se svým ošetřujícím lékařem. Je povinen ti všechno vysvětlit tak, abys tomu bezezbytku porozuměl.

Když budeš chtít, můžeš se na mě s důvěrou obrátit, ráda ti poradím. Jsem ti k dispozici na mailu, v komentářích nebo na svém telefonním čísle. Ať se ti daří!



Dnes o čtenářské vášni

Vášnivý konzument denního tisku

Miluju noviny. Každý den se strašlivě těším na čerstvé vydání. Když nedostanu dávku informací ze světa i z domova, cítím se hrozně nesvá.
Taky znáte ten nekonečně blažený pocit, ten moment nekonečné pohody, když si po perném dni uvaříte svůj protiprdíkový kojenecký čaj, pohodlně se usalašíte na houpátku a pustíte se do nich? Stránky kolem létají a víří, nádherně to šustí a všude voní tiskařská čerň.
Závěrem bych si chtěla postěžovat, že mi přijde krajně nefér, když já mám být doma poslední, ke komu se ten den noviny dostanou. Myslim, že by se u mě mělo začínat.

Vyrážíme!

Už taky můžeš pívo?

V pravé poledne padlo rozhodnutí, že se naše tříčlená tlupa vydá na výlet do Želiva. Byli jsme všichni plní sil a radostného těšení. Táta zvesela velí: „Výborně, za dvacet minut vyrážíme, bando!“ Máma si není jistá, zda je odhad zcela reálný: „Tak snad raději za třicet, musíme ještě něco sníst a dát Andulce oběd.“
V následujících minutách se situace stává poněkud nepřehlednou. Frož se zničehonic rozkřičí a svádí divoký souboj se včerejšími Lidovkami, táta se ho všemi možnými prostředky, mezi nimiž nechybí ani divoký tanec a rituální zpěvy Čerokézů, snaží aspoň trochu utišit. Máma provozuje v kuchyni s hrnci, talíři a vařečkami nový druh bojového umění.
Po půl hodině všeobecného zmatku se tlupa dopracovala k obědu. Frož má sice brokoličku až v podpaží, z táty, který dělal obědpartnera, leje pot, ale úkol je v jednu hodinu beze zbytku splněn. „Fajn, tak se trochu přioblíkneme a vyrážíme. Za deset minut zamykáme,“ hýří táta stále optimismem. Máma zlehka přičichne k Andulce, která už zase natahuje moldánky a je jí jasné, že se to o pár minut protáhne. „Musíme přebalit, myslim, že je posraná.“ Co se týká dění v plenečkách, máminu intuici nelze brát na lehkou váhu.
Od té doby, co se frož kulí všemi směry, stalo se přebalování gymnastickou disciplínou pro všechny zúčastněné. Od té doby, co se frož živí zeleninkou a masíčkem, stalo se přebalování smyslově velmi intezivní akcí. Na své si přijde zejména čich, ovšem ani zrak a hmat není ochuzen o silné vjemy. Během mámina boje s frožími poklady Andulinka převrhne nedaleký hrníček s čajem a připravené výletní svršky jsou na ždímání. Následuje hledání nového oblečení a poměrně dlouhá rodičovká diskuze nad vhodností toho kterého kusu. Konečně jsme všichni oblečení, sbalení a víceméně připravení. Nahodíme batohy. Právě odbila druhá hodina. Frož si však náhle vzpomněl, že ho polední brokolice připravila o dávku latté a začne se jí urputně dožadovat. Shodíme batohy. Frož se nasaje a s blaženým úsměvem usíná. „Tak to teda v žádným případě, okamžitě vyrážíme.“ Nahodíme batohy a opravdu vyrážíme.
U branky nás překvapí několik mocných slunečních paprsků, probleskujících přes ocelová mračna. Máma kuňkne: „Neměli bychom se vrátit pro opalovací krém a klobouček? Aby se nespálila...“ Táta s kamenným výrazem odevzdá mámě klíče, máma sundá batoh a běží pro krém a klobouček. Za tři minuty sundá batoh i táta a jde se podívat, kde máma vězí. „Když já ten klobouček nemůžu najít, kde jsme ho měli naposled?“ Tátův tok myšlenek přeruší divné bublavé zvuky. Frož si ublinknul. Přesně do tátovy kapsy. Hledají se kapesníčky; kapsa je v mžiku vyčištěna. Za několik minut se objevuje i ztracený klobouček. Všichni jsme opět připraveni vyrazit. Spícího frože navážeme do šátku. Nandáme batohy. Zamkneme branku a... „Hele neodpískáme to? Já jsem tak unavenej, jako bych na tom vejletě už byl.“
Nakonec jsme do Želiva nejen vyrazili, ale i dorazili. Dali jsme si v Želívě u kláštera pívo a probrmbali jsme se nádherně zelenou krajinou. Nebylo zcela snadné přijmout zajímavé pozorování, že na tříhodinový výlet je zapotřebí i tříhodinová příprava.

Tulim!

Půlnaro

Já a moje smečka. Haf!

Bulim. Sosám si.  Bulim, protože se mění strany. To často bulim. Hlavně bulim, když jsem utahaná a dneska jsem utahaná jak pes. Teda jako štěně, protože jsme museli v kavárně dělat, že jsem štěně. Měli tam totiž hrozně dlouhej (a taky trochu směšněj) plakát, na kterym se psalo, že děti nesměj do kavárny, že tam tím pádem nesmí ani rodiče těch dětí, protože jednou – ať si třeba dávno – to byli taky děti, takže tam nesmí vůbec nikdo. Mno, ale my jsme prostě měli děsivánsky obrovskou chuť na to pekelně dobrý a voňavý kafe, který tam pan Remeš a jeho paní připravují. Pan barista se na mě hned ode dveří koukal trochu jako Belzebul a malinko jsem se bála, že mě strčí do pece na krémbrilé. Táta to viděl a jakmile položil nohu přes práh café, hned volá: „Nic mi neříkejte, velevážený kabaretisto, tohle je šestiměsíční štěne švýcarskýho frože. Ty teď od bernadýnů přebíraj ten džob se soudkama a rumem. Stálo nás nekřesťanský peníze a pořídili jsme si ho, abychom byli obdivovaní právě v kavárnách, jako je ta vaše.“ Bez jedinýho zaváhání jsem tátu podpořila, podívala jsem se kavárníkovi přímo do očí (to já umim) a říkám: „Haf!“ a zavrtěla jsme ocáskem. Jelikož je paní kavárníková moc hodná, měli jsme za chvíli na stole čerstvou kávu,  višňový mošt a to slavný krémbrilé. Prostě príma. Jenomže vzápětí se začaly dít teprve věci. To neuhádnete!
Ani jsem nemrkla a máma s tátou měli na hlavách lagrační špičatý čepičky. He!? A už jsem měla na hlavě jednu i já. Musim přiznat, že mi dost slušela, protože jsem měla jednu s velmi francouzským vzorem á la Côtedeazur. A už bylo na stole krémbrillé a v něm nádherná červená svíčka. Všichni na mě v tu ránu koukaj. Máma se na mě culí jak sluníčko; táta úsměv od ucha k uchu, pan kavárník se jako obvykle mračí – ale tentokrát děsně povzbudivě a paní kavárníková má zdvižené obočí. He?! A v ten moment mi to došlo! No jóóó, není pochyb. Ale jak byl pernej celej den, tak jsem dočista zapomněla! Jůůůůůůů! Mám půlnaro!
No, a pak se mi všechno trochu ztrácí v takový narůžovělý mlze: hrozně moc focení, podpisy, sem tam bylo třeba zaštěkat, aby nás nevyvedli, dárky, gratulace, moje první piáno a opravdickej hrneček. Piáno a opravdickej hrneček – rozumíte? Další mílový krok na cestě časem; zase o fous míň kojencem a o něco víc skutečnou slečnou.
Teda, můžu vám říct, že to faktys děsně letí!