Půlnaro

Já a moje smečka. Haf!

Bulim. Sosám si.  Bulim, protože se mění strany. To často bulim. Hlavně bulim, když jsem utahaná a dneska jsem utahaná jak pes. Teda jako štěně, protože jsme museli v kavárně dělat, že jsem štěně. Měli tam totiž hrozně dlouhej (a taky trochu směšněj) plakát, na kterym se psalo, že děti nesměj do kavárny, že tam tím pádem nesmí ani rodiče těch dětí, protože jednou – ať si třeba dávno – to byli taky děti, takže tam nesmí vůbec nikdo. Mno, ale my jsme prostě měli děsivánsky obrovskou chuť na to pekelně dobrý a voňavý kafe, který tam pan Remeš a jeho paní připravují. Pan barista se na mě hned ode dveří koukal trochu jako Belzebul a malinko jsem se bála, že mě strčí do pece na krémbrilé. Táta to viděl a jakmile položil nohu přes práh café, hned volá: „Nic mi neříkejte, velevážený kabaretisto, tohle je šestiměsíční štěne švýcarskýho frože. Ty teď od bernadýnů přebíraj ten džob se soudkama a rumem. Stálo nás nekřesťanský peníze a pořídili jsme si ho, abychom byli obdivovaní právě v kavárnách, jako je ta vaše.“ Bez jedinýho zaváhání jsem tátu podpořila, podívala jsem se kavárníkovi přímo do očí (to já umim) a říkám: „Haf!“ a zavrtěla jsme ocáskem. Jelikož je paní kavárníková moc hodná, měli jsme za chvíli na stole čerstvou kávu,  višňový mošt a to slavný krémbrilé. Prostě príma. Jenomže vzápětí se začaly dít teprve věci. To neuhádnete!
Ani jsem nemrkla a máma s tátou měli na hlavách lagrační špičatý čepičky. He!? A už jsem měla na hlavě jednu i já. Musim přiznat, že mi dost slušela, protože jsem měla jednu s velmi francouzským vzorem á la Côtedeazur. A už bylo na stole krémbrillé a v něm nádherná červená svíčka. Všichni na mě v tu ránu koukaj. Máma se na mě culí jak sluníčko; táta úsměv od ucha k uchu, pan kavárník se jako obvykle mračí – ale tentokrát děsně povzbudivě a paní kavárníková má zdvižené obočí. He?! A v ten moment mi to došlo! No jóóó, není pochyb. Ale jak byl pernej celej den, tak jsem dočista zapomněla! Jůůůůůůů! Mám půlnaro!
No, a pak se mi všechno trochu ztrácí v takový narůžovělý mlze: hrozně moc focení, podpisy, sem tam bylo třeba zaštěkat, aby nás nevyvedli, dárky, gratulace, moje první piáno a opravdickej hrneček. Piáno a opravdickej hrneček – rozumíte? Další mílový krok na cestě časem; zase o fous míň kojencem a o něco víc skutečnou slečnou.
Teda, můžu vám říct, že to faktys děsně letí!