Vyrážíme!

Už taky můžeš pívo?

V pravé poledne padlo rozhodnutí, že se naše tříčlená tlupa vydá na výlet do Želiva. Byli jsme všichni plní sil a radostného těšení. Táta zvesela velí: „Výborně, za dvacet minut vyrážíme, bando!“ Máma si není jistá, zda je odhad zcela reálný: „Tak snad raději za třicet, musíme ještě něco sníst a dát Andulce oběd.“
V následujících minutách se situace stává poněkud nepřehlednou. Frož se zničehonic rozkřičí a svádí divoký souboj se včerejšími Lidovkami, táta se ho všemi možnými prostředky, mezi nimiž nechybí ani divoký tanec a rituální zpěvy Čerokézů, snaží aspoň trochu utišit. Máma provozuje v kuchyni s hrnci, talíři a vařečkami nový druh bojového umění.
Po půl hodině všeobecného zmatku se tlupa dopracovala k obědu. Frož má sice brokoličku až v podpaží, z táty, který dělal obědpartnera, leje pot, ale úkol je v jednu hodinu beze zbytku splněn. „Fajn, tak se trochu přioblíkneme a vyrážíme. Za deset minut zamykáme,“ hýří táta stále optimismem. Máma zlehka přičichne k Andulce, která už zase natahuje moldánky a je jí jasné, že se to o pár minut protáhne. „Musíme přebalit, myslim, že je posraná.“ Co se týká dění v plenečkách, máminu intuici nelze brát na lehkou váhu.
Od té doby, co se frož kulí všemi směry, stalo se přebalování gymnastickou disciplínou pro všechny zúčastněné. Od té doby, co se frož živí zeleninkou a masíčkem, stalo se přebalování smyslově velmi intezivní akcí. Na své si přijde zejména čich, ovšem ani zrak a hmat není ochuzen o silné vjemy. Během mámina boje s frožími poklady Andulinka převrhne nedaleký hrníček s čajem a připravené výletní svršky jsou na ždímání. Následuje hledání nového oblečení a poměrně dlouhá rodičovká diskuze nad vhodností toho kterého kusu. Konečně jsme všichni oblečení, sbalení a víceméně připravení. Nahodíme batohy. Právě odbila druhá hodina. Frož si však náhle vzpomněl, že ho polední brokolice připravila o dávku latté a začne se jí urputně dožadovat. Shodíme batohy. Frož se nasaje a s blaženým úsměvem usíná. „Tak to teda v žádným případě, okamžitě vyrážíme.“ Nahodíme batohy a opravdu vyrážíme.
U branky nás překvapí několik mocných slunečních paprsků, probleskujících přes ocelová mračna. Máma kuňkne: „Neměli bychom se vrátit pro opalovací krém a klobouček? Aby se nespálila...“ Táta s kamenným výrazem odevzdá mámě klíče, máma sundá batoh a běží pro krém a klobouček. Za tři minuty sundá batoh i táta a jde se podívat, kde máma vězí. „Když já ten klobouček nemůžu najít, kde jsme ho měli naposled?“ Tátův tok myšlenek přeruší divné bublavé zvuky. Frož si ublinknul. Přesně do tátovy kapsy. Hledají se kapesníčky; kapsa je v mžiku vyčištěna. Za několik minut se objevuje i ztracený klobouček. Všichni jsme opět připraveni vyrazit. Spícího frože navážeme do šátku. Nandáme batohy. Zamkneme branku a... „Hele neodpískáme to? Já jsem tak unavenej, jako bych na tom vejletě už byl.“
Nakonec jsme do Želiva nejen vyrazili, ale i dorazili. Dali jsme si v Želívě u kláštera pívo a probrmbali jsme se nádherně zelenou krajinou. Nebylo zcela snadné přijmout zajímavé pozorování, že na tříhodinový výlet je zapotřebí i tříhodinová příprava.

Tulim!