 |
| Slunce je život. |
Probudím se třeba vyspinkaná, kouknu ven a stále temnější odstín nebe mi napovídá, že jsem dnes ranní sýček, který přivítá svým mocným houkem vycházející sluníčko. Juchůůů, další bezvadňáckej den: hrando, kojendo, řádění, prďáskování, rajting a kuling! Juchůůů, sluníčko pravě poslalo první paprsky přelomené o střechy domů, začíná nový den; nadechuji se k sólové zdravici a z plných plic vychází mé kosmické: „Eeeeeeeeee?!“
Záhy po tomhle fantasticky vyvedeném vystoupení otevírá oči táta, teda jedno oko. Koukne na mě (směju se), koukne na nebe a povzdychne si, koukne na mě (směju se dál) a tváří se jako bubák. Ptám se tedy: „Hebů hebů, eeeeee?“ No, alespoň se rozlepí to druhé oko, ale jasně vycítím, že není fit. Teď sledujte: přesně podle toho neandrtáskýho výrazu, vzdychnutí a mžourání jasně poznávám, že táta je znaven. (Technická: znaven hnedle poránu! Ruzumíte tomu?) A to je ten moment, kdy potřebuje jednu jedinou věc – a tou věcí je podpora.
Jelikož máma dělá, že slunce vůbec nevyšlo, je to exkluzivně moje podpora, která může něco změnit. Chápu se příležitosti, překulím se promptně na bříško a zahajuji frontální rajting. (Asi to ještě nevíte, neb je tomu teprve pár dnů, ale už se umím postavit na kolínka a na všech packách děsně divoce rajtovat.) Vím, že rajting zabere a tátův se obličej přeskládá do úsměvu, do očí se vrátí jas, nadechne se a poví jako dycky: „Dobré ráno, Anno, začíná novej den.“
Někdy taky přidá: „Pocem, ty malá potvoro,“ a deme si bezvadňácky hrát. Plyne z toho poučení: když je někdo, koho máte rádi, hodně znaven, měli byste mu poskytnout podporu. Nebo potvoru? Myslím, že to bude to samý.
Žádné komentáře:
Okomentovat