Dopis od Maria D.

Minulý týden na  mě ze schránky vypadl dopis následujícího znění:

Drahá Anno,
jsem šťasten, že Tě i s Tvými rodiči mohu jménem ECB přivítat ve Frankfurtu. Co nejsrdečněji bych Tě tímto chtěl pozvat na vánoční večírek naší instituce, který pořádáme na tvou počest. Těším se, že nás poctíš svou návštěvou.

V úctě
Mario D.

PS: Chceš-li přijít raději bez rodičů, rádi ti pro ně zařídíme hlídání.

 

A protože jsem chtěla Mariovi udělat radost, vyrazila jsem se na tu párty podívat. Bylo to fakt docela bezva. Sice se to konalo někde úplně v řiti na stadionu za městem, ale od čeho jsou taxíky, že. Zorganizovaný to neměli špatně. Spousta dobrýho jídla, hudebníci, tanec, milá obsluha... Však to znáte, tyhle večírky jsou jeden jak druhej. Všechny docela prima a všechny docela stejný.

Mario měl na začátek nějakej proslov, ten jsem ale prošvihla, protože jsem si byla zrovna pro jídlo. Jedním uchem jsem jen zaslechla, jak mi děkuje, že jsem vážila cestu až sem a jak jsou šťastní, že mě můžou přivítat ve svém středu atd. Já se ale už těšila na tanec. S tátou a mámou jsem si fakt prima trsli. Vůbec nevim, jak by to na tom tanečním parketu zvládli, kdyby mě neměli s sebou. Myslim, že by byli dočista ztracený.

Pak jsem ještě pozorovala, jak okolo nás Mario D. nesměle krouží s foťáčkem v ruce a jak by si strašně moc chtěl říct o společnou fotku. Ale nenašel odvahu mě oslovit, tak třeba příště. Musíš bejt průbojnější, chlape!
Jestli pro mě chce ještě někdo další uspořádat párty, tak jen upozorňuju, že volno mám už jen příští středu. Je to teď nějaký nabitý.