Je sobota. Já mám nějaký děti? Je sobota. Hospodaříme doma ve dvou.
Dnes je sobota a to u nás znamená jediný: máma má volno!
Vstaneme si jako dycky, když se nejde do práce. Už jsem velká holka a vím, že táta nechodí na žádnou bezvadnou dlouhatánskou sólo procházku, alébrž že chodí prodávat drahocený čas svýho života někam do baňky, kde spostu hodin kdovíco dělá, sem tam vyfotí stále stejný výhled na Frankfurt a to je vše, vážení.
Takže, o víkendu se spinká pekelně dlouho – někdy to vydržím do osmi! Pak mámu s tátou nemilosrdně vzbudím šlapáním po obličeji. Celkem to funguje – pakliže máte problémy se vstáváním, vřele doporučuji. Následuje standardní set hranda, šmidlání zoubků (už mám tři!) a vaření čaje. (Táta je specialista na čaj a špagety. Někdy tvrdí, že umí bábovku, ale ta bude nejspíš vhodná tak akorát na lov kapibar.) Nato navazuje víkendová specialita: máma připraví tu největší a nejúžasnější snídani, kterou jste na světě viděli. Dlouho si při ní povídáme, probíráme nejožehavější témeta geopolitického dění i čerstvé události ze světa literatury.
Někdy hrozně moc bouchám hrnečkem do stolu – jsou to faktys děsivánský rány – a divim se, že se ten hrneček nebo ten stůl nerozpadne. Máma nebo táta se mě pak obvykle zeptaj: „Andulo, to se dělá?“ Tak nasadim svůj nejroztomilejší usměv, zamávám jim a mlátim si dál vostošest. Hmmm, někdy pak snídám uprostřed místnosti. No je to fér?
A teď přijde ta sobotní bomba: máma si bere volno! Oblékne si svůj poslední světlemodrý model, vybere si nějakej perfektně padnoucí klobouk, navoní se eskapádou a vyrazí ovládnout město. Ještě dlouho se za ní s tátou koukáme z okna. Musim říct, že jí to faktys pekelňácky sluší. Teď už vím, že slabost pro klobouky se nejspíš dědí. Je nám trochu smutno.
Na ja, na. Oba odvracíme oči od prázdného dvora a jdeme se rvát se sobotním časem. Začínáme na trhu. S tátou je to trochu boj, ale o tom vám povím zas příště. Hlavně tiše, tiše.
Žádné komentáře:
Okomentovat