Dneska je Táty

 

Hádejte, co je dneska napsáno v kalendáři? Táta! Táta má dneska svátek.

Vůbec jsem netušila, že narozeniny nebo svátek může mít někdo jiný než já.
Vůbec jsem netušila, že k jmenovaným dnům může dostat dáreček někdo jiný než já.
Když už je nezbytně nutné, aby někdo jiný než já dostal k svátku čokoládový dort, pak si vyprošuju, aby se na jeho ozdobu používala moje brčka.

Jinak v pohodě.
Táta mě ke svému svátku vzal na koupání do bazénu. A taky jsem mu dala slona.

Půl království a medvěda k tomu

 

Točník je zavřenej. To jsme včera zjistili. Ale jakýmu troubovi by to asi tak mohlo vadit, když jsme v příkopě pod hradem objevili nejbezvanější medvědy na světě: Martina a Agátu. Když najdete něco tak svělýho, jako jsou medvědi před Točníkem, tak pak nastává teprve tvrdá práce. Je třeba ohlídat, aby všichni respektovali, že medvědi i hrad jsou výhradně moji. Odevšad útočí hordy turistů - srovnatelsné s mongolskými nájezdníky - které nejsou s to pochopit, že pozemek je soukromý a medvědi jsou ještě soukromější. Všichni se na ně snaží podívat a camraj přitom po mým hradním mostě. Dokonce si někteří snaží medvědy prohlédnou i z mého kapitánského můstku.

 

 

Ty ty ty, moje!

 

 

La mar

Už je to douho, víc než měsíc, ale stále mi zní v uších jeho hlas. Už jsme daleko na severu, já však stále vidím jeho barvu, stačí zavřít oči. Je modrá a šedá - jako moje duhovky v zrcadle. Chceš-li si připomenout jeho vůni, přivoň si do mých vlasů. Někdy, když usínínám, jako bych stále cítila na kůži zrníčka písku z pláže. Moře je to, co šumí v mých myšlenkách, když se koukám z okna jakoby nikam dnes v zimě.
Cítím, jak mě do chodidel pálí černé kameny vlnolamu a vidím jasně: moře, země, nebe a slunce. Kreslíme do nekončícího pískoviště obrazy: prasátko, krokodýl, rak, bagr. Odpoledne, než dorazí příboj, je ještě jednou potkáme a pak si je vezme pěna Atlantiku. Běžíme po pláži a křičíme: „Koupat!“
Vánoce jsou moc prima, leč ty letošní a všechny příští jsou již jiné než ty minulé. Nejsem si jista, jestli bych všechny dárečky nevyměnila za kus písčitého pobřeží, poryv slaného větru a pohled na nekonečný oceán.
Tedy šťastné a veselé, milý čtenáři. A nezapomeň zítra na moře.

Pekařská horečka

Všichni pečou. My taky. My pečeme chleba.

Včera večer jsme měli hlad, lednička po víkendu zeje temnou prázdnotou a do nejbližší večerky je to pořád jedno oblíknutí a obutí daleko. Uděláme si vlastní chleba. Cesta od mouky k bochníku se zdá být snadná, instruktážní video téměř primitivní.

Akorát ty 4 hodiny kynutí jsme jaksi zapomněli započítat. Nezbylo, než si místo večeře zazpívat koledy a pohledem pohladit nadechující se bochník, jak už to v chudobných rodinách bývá. Ale zato ráno!

A pak jsme taky pekli dijonské bobečky. Na Vánoce ještě tradičně děláme celerové tlapičky, rybí ploutvičky, paprikové ořechy plněné kaparovým krémem.

 

Za kulturou

Když je venku hnusně, tak chodíme v neděli na výstavy. Moc mi to nevadí, protože cestou na výstavu si obvykle spinknu ve svém home caffé Sicily, po vyspinkání nejdřív vydyndam a vzápětí vybryndam džusík a pak už teda následuje ta kultura.

Obzvlášť sympa jsou výstavy v Obecním domě. Ať tam vystavujou jakékoliv absurdity, tak jeden exponát má u mě vždycky úspěch: Miluju ty jejich schody! Naštěstí jsou součástí všech výstav, takže i tý současný o secesním umění. 

Na rozdíl od jiných exponátů, na schody šahat můžete. Já na nich řádim tak důkladně, až po mně kustodka a biletář házejí pohoršeně-rozhořčené pohledy. Ale jinak už jsme staří známí a svého druhu přátelé, takže oni vědí, že budu buď řádit v předsálí na schodech, nebo v sálech mezi exponáty. Myslím, že podstatě tohoto obchodu není těžké porozumět. A po několika mírných třenicích, máme se zaměstnanci Obecního domu jasně rozdělené sféry vlivu. Je přece pěkné si vyjít vstříc.

Zase to prošvihli

Ve čtvrtek večer jsme se sešli u strejdy Dafa a tety Adély. Bylo nás tam opravdu hodně, fakt prima párty. Tančilo se, popíjel se džus, někdo ředěnej a jiný drsňáci - třeba já - úplně čistej a neředěnej. Když už večírek,... No a pak se tátové a stejda Jary ztratili, prej na pivo do hospody. Přišli o vrchol večera, protože k tetě a ke strejdovi domů dorazil..., hádejte! Svatý Mikuláš! Opravdu hodně hodně děsivej. Měl s sebou polonahatýho, fousatýho anděla s brejlema, ten byl asi nejlepčí. A strašlivě strašidelně strašlivýho čerta. Malý Miky i já jsme se báli všech tří úplně stejně. A to tam ještě vůbec nebyli tátové, aby nás zachránili, takže jsme se museli nechat zachránit od maminek. Někdy je to fakt prima mít mámu, která i čerta odežene.

Čert měl s sebou Knihu hříchů a vytáhnul na mě hrozný lži.

- nechtěla ráno na nočníček
- nechtěla tátovi půjčit motorku
- bije starší kluky
- zatlouká bobek
- nechce spinkat v bílém pyžámku
- nechce otevírat pusinku při čištění zoubků
- bere si dudánek i během dne
- rozlejvá pitíčko
- tajně chodí na kostkový cukr
- tajně chodí na tátův koňak
- krade dětem na pískovišti piškoty
- občas hrozně bečí v tramvaji
- nechce si nechat po koupání féňovat vlásky

Musela zakročit máma a vysvětlit čertovi, že na tom není ani špetička pravdy a já si zasloužim od Mikuláše ten čokoládovej a ne bramborovouhelnej balíček. Jenže během čtení z knihy hříchů mi tak vyschlo v krku, že ani nevim, jestli pak ta čokoládička byla dobrá, kdybyste toho čerta viděli...

S křížem po funuse se pak asi za 10 minut vrátili tátové. Škoda, že ti letos z Mikuláše nic neměli.

Udílení cen

 

Byli u nás kámoši: Matylda, Ondřej, Mikuláš a Nina a bylo to super. Hroznej brajgl, spousta dárků, křik, dupot, honění na motorkách, přetahování o hračky - pravá a nefalšovaná babypárty na druhý narozky.

Vyhlašujeme ceny našeho rodičovského sdružení:

Nobelovu cenu míru si zaslouží ten dobrodinec, který vymyslel vlhčené ubrousky. Rodiče batolat jistě chápou a sdílejí naši vděčnost onomu géniovi, kterého si vážíme více než leckterého kulturního pionýra. Vivat!

Cenu za mírnost a trpělivost si zaslouží Ondrášek, který s klidem antického mudrce přestál všechny útoky pištících, rozjařených a divokých holčiček na naší párty. Ondro, máme tě rádi!

Cenu za statečnost a věrnost dostává Jary, který je ochoten se s námi všemi i nadále stýkat a našel odvahu docházet do našeho kruhu přátel divoké zvěře. Jary, máme tě rádi! Zachovej nám přízeň.

 

Splašená kachna

Táta lítá po Evropě jak splašená kachna. Trochu nám doma schází tátův vlídný, ale přísný dohled. A zatímco táta ve Frankfurtu hledá tajný recept na měnovou stabilitu, my se s mámou doma taky neflákáme.

Například jsme přispěly k ekonomickému oživení a zvýšení spotřeby domácností koupí nových šatů (s puntíkama), bot, dvou parfémů a roztomilého šperkového setu. Večer si nosíme čokoládu do postele, moc si potom nečistíme zuby, pro pocit volného prostoru nezavíráme dveře mezi vytopenými a nevytopenými místnostmi a taky jsme objevily multifunkčnost klavíru. Teď zrovna hrajeme na víku od klavíru pinčes, ale docela se osvědčilo i jako vál na těsto.

No, jinak je teď dost zima, proto malý fotografický pozdrav z tepla.

 

Mini Disco

Večer po večeři (v mém případě po zmrzlině), po řádění ve vlnách, po řádění v balónkách, po řádění v bazénu a v baru je čas na disco. Všichni rodiče z našeho hotelu MiniDisco milují a celý den se na něj ohromně těší.

Obzvlášť netrpělivě očekávaná je ta část, kdy animátoři nekompromisně a bez pardónu určí tři mamies a papies z publika, aby šli před všechny děti a ostatními mamies a papies zahrát nějakou legrační hru nebo scénku. Třeba zpěv s obrovskou kostkou ledu v puse nebo držení balónku prdelkou v párech. Máma se v téhle chvíli schovává za sloup a v očích jsem zahlédla cosi jako děs a hrůzu, táta hrdině čelí volbě osudu, který mu však nikdy nedal příležitost zazářit před hotelovým publikem.

Superhrdinou našeho hotelu je Daisy. Daisy je nejlepší a když se někde objeví, tak se na ní hned navěsí nekoordinovatelné stádo dětí. A ona pak s nima celý den tancuje, skáče, houpe se, zpívá, plave, honí se, cvičí a vrcholem zábavy je právě večerní MiniDisco. Po disku pak bývá Daisy k vidění v temném rohu hotelového baru, jak do sebe klopí jednu whiskey za druhu a přitom mlátí okvětními lístky do zdi.

Henry

 

Jsme na Lanzarote a vlastně se tu cítíme jako doma... ve Frankfurtu. Celé Lanzarote mluví německy a půlka jeho aktuálních návštěvníků je od Kolína. Vlastně je to tady takový další Bundesland. Bundesland Kanarische Inseln.

My všechny děti, co spolu tady chodíme, nemáme moc rádi Henryho. Henrymu jsou tři, jí se složeným ubrouskem na klíně, chodí si přidávat zeleninu a upozorňuje tatínka, že už má čas jít spinkat. Jednou jsem se mu chtěla pomstít, tak jsem mu snědla všechen hrášek z talíře. Vzápětí jsem ale opuchla, protože na něj mam alergii. Jinak jsou ale na dětských stolečcích vidět jen hranolky, burgříky a mističky se zmrzkou.

O Lanzarote toho moc nevíme. Během informační schůzky jsem měla pušivou nehodu, takže máma musela vytírat, a pak alergickou reakci na prdelce. Trochu se mi smáli, ale táta slíbil úkladnou pomstu bohů všem, co se hihňali, že mě svědí prdelka.

Jinak moře je veliký. Fakt.

 

Domácí sušenky

 

Jak to mělo být: Pečení domácích sušenek, to je čirý koncentrát pohody. Máma s Frožem sypou vybrané ingredience do mísy a následně vypracují vláčné a hebké těsto. Máma vykrajuje keksíky jak z katalogu a Andulka s roztomilou dětskou nešikovností dloubá do těsta legrační tvarečky. Táta celou bezmála vánoční scénu podbarví klavírní hrou Chopinových veselých skladeb. Celým bytem voní vanilka.

Jak to bylo: Frož míchá těsto a to je v okamžení úplně všude. Zůstává záhadou, jak se dostalo i na kuchyňský lustr. Nejenže ho míchá, ale v nestřeženém okamžiku i ochutnává. Ještě v tutéž pikosekundu dostává alergický záchvat způsobený syrovým vejcem v těstě. Aňoušův alergický záchvat vyprovokuje mámin hysterický, protože si nemůže vzpomenout, kam strčila Fenistil. Táta mezitím marně zachraňuje z trouby první plech připálených sušenek a sám se u toho mohutně připálí. Zařve bolestí a to vystraší napuchlýho Aňouše, takže začne hrozně bečet. Máma si v panice při hledání Fenistilu upustí na nohu staršlivě těžkou klavírní stoličku a připojí se k sborovému řevu. O pár minut později už mírně zklidnění sedáme ke stolu a Frož zabaví všech sedm sušenek, které jsme nespálili. Den končí srdceryvným pláčem: zlí rodiče berou Aňouškovi jeho autorské sušenky, protože nechtějí, aby jich všech sedm snědl před spinkáním.

Poučení: Koně a půl království za balíček piškotů.