Špačci a náhodná setkání

 

Už jste si někdy všimli, kolik je na zemi pokladů? Spousta zajímavých papírků, krásných kamínků, elegantních kanálových poklopů a taky obrovské množství exotikou a dálkami vonících cigaretových špačků. Ty mě teď fascinujou nejvíc. Je to celé bohatství, co se jen tak povaluje po ulicích. Divim se, že si toho lidi vůbec nevšímaj. Takhle si vykračuju po Bergerstrase a přede mnou jde paní s kabelkou, do který by se vešlo určitě kilo kamínků a tisíc špačků. No a sehne se ona pro něco zajímavýho? Ne. A to jen kousek od ní povlával ten nejfantastičtější šustivej pytlík od brambůrek, jakej si jen dokážete představit. Lidi jsou fakt ignoranti.

Včera jsme potkali na náměstíčku pejska s paničkou v důchodovém věku. Máma povídá: "Hele, Andulí, to je pejsek, ten dělá haf haf." Já jsem pejska pohladila malá malá a pejskova paní říká: "Ty movis césky? Já taky trochu movim césky, moji rodice byli z césky, ale já už narodila se ve Švédsku." Tak jsme si trochu popovídali a těšíme se, až se potkáme zase příště.

Jak jsme v Německu začali sportovat

Jen krátce k té neveselé pátečně-sobotní události. Mnohem víc jsem fandila strejdovi Karlovi než strejdovi Zemanovi. Se strejdou Karlem bych si ráda zahrála třeba na baf nebo bych si s nim stavěla kostičky, od strejdy Zemana bych si nenechala vyměnit ani špinavou plenečku. To bych radši chodila posraná.

Víkend v pohodě. Jako každou sobotu tak i tuhle jsme intenzivně sportovali. Týden co týden hodně trénujeme. Máma v sobě objevila talent ke kavárenskému povalečství a talent od boha je prý škoda promarnit. Proto si každou sobotu dáváme orientační běh po místních kavárnách a příbuzných podnicích.

Je to dost náročný. Musíme jich za víkend oběhnout aspoň pět, protože všude maj něco nejlepšího. Obvykle začínáme v Jenny´s Cupcakes, kde mají výborný indický čaj a skvělou horkou makovou čokoládu. Pak se poklusem přesouváme do Backstube, kde si dáváme zcela bezkonkurenční mňam mňam extra třída kakao (spousta pěny, málo slazené). Dopíjíme a už míříme do Wackra, který je slavný pro své vlastní rozmanité kávové směsi. Jedno presso pro Pápu, jedno Latté pro Mummy a šup domů, kde si dávám svoje MamaLatté já.

Po o musíme ještě stihnout Y café, kde sice nemají žádné nejlepší pití, ale zato tam je senza atmosféra omšelého koloniálního podniku. A mají tam i dobrý dorty. To jsem zjistila, když mi dal tajně ochutnat pán, ke kterýmu jsem si přisedla, když rodiče předstírali, že nejsem jejich. To ostatně moji rodiče dělají v kavárnách často. No a abych to nezamluvila, tak v neděli večer zakončujeme víkend tradičně v Jannette, kde mají sice jen průměrný kafe, zato zdejší croissanty - ty jsou něco jako Goethe ve srovnání s obecním pisálkem.

Takže jistě uznáte, že v sobotu máme dost napilno a musíme sebou dost švihnout, abychom to všechno stihli. Kavárenské povalečství je docela náročná disciplína, ale agent Mummy měl vždy vysoké ambice a nikdy se neztrapňoval nízkými cíli. Myslím, že tu v sobě objevila opravdovou duši sportovce.

V neděli byla cu. Takhle divně tady totiž říkají Zolo. Pan nosorožec měl u sebe upozornění, že stříká do publika. Naši měli v jednu chvíli podezření na velkou plenečkovou katastrófe, ale nakonec se zjistilo, že to pušej tučňáci, a ne já.

Separační stres

 

Separační úzkost nebo separační stres je nelibá reakce dítěte při odloučení od pečující osoby (obvykle matka, otec).

Málo se ale zdůrazňuje, že separačním stresem trpí i rodiče odloučení od svých dětí. Je to docela běžný jev a není třeba se za to stydět. Tady je náš osobní coming out.

Máma odevzdává Andulka na 2 a půl hodiny do péče laskavé a zkušené chůvy Frau R. V zápětí začíná její lekce němčiny. Hned zkraje cítí, že se začíná silně potit a výrazně slinit. V pravém oku pociťuje tik. Nemůže se soustředit na probírané plusquamperfektum ani na nic jiného. Její fantazie začíná pracovat.

Frau R. se jí před očima mění ve strašlivou harpyji se syčícími hady místo vlasů, na nose jí trůní bradavice velikosti desetikoruny a úhledná francouzská manikúra nabývá podoby ohavných zahnutých špinavých drápů. Frau R. zkouší, jak tučné ma Andulka prstíčky, ale jestli už je zralá do pece. Už už se chystá Andulinku nabrat na lopatu a šoupnout do rozžhaveného chřtánu...

Máma začíná sama od sebe vydávat podivné pachy, něco mezi rozlitým benzínem a sušenými houbami. Zmateně pobíhá po třídě a vykřikuje: "Dej ty pracky pryč, babizno!" nebo "Kartágo musí být zničeno, jednou pro vždy zničeno!" nebo "Byly jsme před Rakouskem, budeme i po něm." Pak bije hlavou o zeď, sundavá boty a začíná vyhazovat všechny dostupné nepřipevněné předměty z okna.

S koncem vyučování máma střelhbitě doběhne pro Andulku, zkontroluje, zda má všechny prstíky a nespálenou prdelku a je z ní zase mladá, příjemná, inteligentní a příčetná dáma.

Hit těchto dní

Největší šlágr je u nás teď bezpochyby oblíkando. Zhruba sedmkrát denně absolvujeme následující proces.

Start: Máma: "Dobře, jdeme se oblíkat."
1. minuta: Frož začíná větřit nebezpečí. Pro jistotu schová svojí bundičku za gauč.
Táta začíná optimisticky: "Kde je bunda?"
Máma mírní jeho nadšení a udělá nejprve kontrolu pokladů: "Do bundy je ještě daleko, nejdřív musíme převlíknout body, je prosraný."

2. - 6. minuta: Probíhá rutinní výměna pleneček s mytím prdelky, aplikací prdelkového krému, navlíkáním čistého body. Od 2. minuty celou akci doprovází zvuková kulisa "Řev zraněného tygra".

7.- 12. minuta: Máma posbírá po bytě asi šest kusů vhodného oblečení. Původně sice bylo ve skříni, ovšem již nějakou dobu se u frože projevují vlastnosti typické pro všechna mláďata primátů: rozkramařit, roztahat, nakousnout a utýct. Oblíbeným cílem je skříň s oblečením. Následuje navlíkání punčocháčků, zateplovacích spodních kalhot a svrchní kalhot. Exekutivu má v tento moment na starosti táta. Frož srdnatě vzdoruje, snaží se vyprostit, mrská se jak ještěrka a zkouší utýct. Do boje za svobodu zapojuje i své tři zuby, které jsou nad očekávání ostré. Na konci této procedůry tátovi stéká po spánku čůrek potu. Táta má nárok na odpočinkový čas a štafetu přebírá máma.

13. - 15. minuta: Úkol zní jasně: tričko a svetr. Nejprve je třeba vyměnit vybrané tričko. V nestřeženém momentu střídání týmů na něj Andulka vymačkala a rozpatlala svůj prdelkový krém, který si omazala i o kalhoty, ale to rodiče jakože nevidí. Nové tričko kupodivu snadno máma navlíkne, když použije lest na zvednutí ručiček "ukaž, jak si veliká". Zato následující boj se svetrem mámě všechno vynahradí. Zápas začne bolestivým kopancem do prsou. Máma je na chvíli K.O. Musí zaskočit táta. Máma skučí v rohu a věnuje se myšlenám o správnosti rozhodnutí "vyrazit si na chvilku ven". Táta nasazuje špunty do uší a neohroženě se blíží k bojovnému soupeři. Dvěma přesnými chvaty ho znehybní a ve vteřině má frož na sobě svetr. V této fázi je třeba udržet ostražitost a příliš dlouho neodpočívat. Frož se totiž naučil svetr si sundavat sám.

16. - 25. minuta: Zápas přerušen z technických důvodů. Hledá se bundička.

26. - 30. minuta: Máma důsledně brání všechny měkké a snadno nakopnutelné partie svého těla a za nesmírně vysokého pištění (nikoli vlastního) nasadí během pouhých čtyř minut Frožovi bundičku.

31. - 38. minuta: Je třeba svléct bundičku a vyměnit svetr. Pohmatem bylo dodatečně zjištěno, že během hledání bundy se frož polil pitíčkem a v mrazu nemůže jít mokrý.

39. - 44. minuta: Intenzita zápasu slábne, všichni členové jsou vyčerpaní. Konečně se podaří dostat se zpět do stavu dosaženého ve 30. minutě.

45. - 50. minuta: Grande finále celého souboje je právě tady. Čepička, šálička, rukavičky a boty. Nejmenší, ale taky nejzrádnější součásti garderóby. Máma i táta musí zasáhnout současně. Táta fixuje Frože nohama v pozici stojmo. Máma s přesností operatéra navléká na křečovitě sevřené pěstičky rukavice. Při obouvání bot přijde táta ke zranění čelisti, které mu však způsobí máma, když se vyhybá Frožinčině kopanci.

51. minuta: Cíl. Oblečeno. Obuto. Bojové ztráty v normě: nakopnuté prso, naražená čelist, pokousaná paže, dočasné mírné poškození sluchu plus mírné psychické vychýlení. Bývá to i horší. Všichni už netrpělivě vyhlížíme příchod jara a teplých dní.

Nejí, nespí a zlobí.

- Mrzne a sněží. Ale jako závdavek lepších časů se v květinářstvích objevily narcisky a tulipány.
- Měli jsme návštěvu z Austrálie. Zůstala po ní mírná vůně léta a oceánu.
- Jak je možné, že se neposkytuje regulérní dovolená z mateřské dovolené?
- Před ordinacemi frankfurtských psychologů postávají fronty Jihoevropanů, kterým nestačí ke štěstí 8 hodin šera a 16 hodin tmy.
- Němci nadále páchají atentát na svojí pověsti studených a nevlídných lidí.
- Táta jede na nějakých silných drogách, protože se ráno s úsměvem postará o Andulku, i když ta od čtyř řádí. Chci je taky.

Bez peněz

V Německu bez peněz? Žádný problém! Na trh se mnou rodiče chodí nakupovat už jedině bez peněz. Alespoň od té doby, co umim posílat vzdušné polibky. Zjistili jsme, že vzdušná pusinka (VP) je tvrdá měna. Koukněte na přehled cenové hladiny:

macaté kolečko salámu: 1 VP
houstička: 2 VP
jablíčko: 1 VP + malé pápá

Situace je jednoduchá: V sobotu se vypravíme na trh. Já, roztomilá jako vždycky, v pěkných šatičkách a kabátku, rodiče oblečeni nenápadně. Uprostřed trhu mě vypustí a já jen chodím od stánku ke stánku, posílám paním vzdušné polibky, směju se a pak si vyberu zboží, ukážu na něj a paní mi ho s mnoha komplimenty podá. Rodiče zakoupené zboží přeberou a jdeme o stánek dál. Zvláštní je, že VP přijímají mnohem častěji trhovkyně než trhovci.

Máme teď doma velké obchodní plány. Táta se mnou zkusí zajít do elektra a pak i do autosalonu, jestli by tam za pár VP pro nás nebylo nějaké malé poršátko.

Koukám na lidi

Hádejte, co poslední dobou nejraděj dělám. Předem upozorňuji, že to není hádanka přešpříliš zapeklitá, neb to velmi často provozujete také – tedy alespoň jednu z těch dvou činností, kterou jsem v uplynulých dnech trávila ty nejslastnější chvilky svého života. Máte to? Heuréka, ano, procházím se v botách! Tak to byste měli za sebou tu lehčí část, k níž jste navíc měli bohatou nápovědu z mých zápisků. To byla brnkačka, že?

Hmm, a už znáte odpověď na tu méně triviální část mé otázky? I ty moje prostoto, stále nic? Nuže, sem s ní: dívám se, rozhlížím se kolem sebe, koukám se na lidi! No nepovídejte, že si tu kratochvíli nedopřáváte, když jdete do práce či míříte do své oblíbené kavárny? Máte přeci oblíbenou kavárnu, do níž míříte beze spěchu, ležérním krokem, rozhlížíte se kolem sebe a současně si vychutnáváte, jak o vás kolemjdoucí jeví tu evidentní, tu neobratně skrývaný zájem, že? Pak přesně víte, o čem mluvím.

Už totiž nejsem žádný pytel blech, co se prostě nabaští, kamsi se odnese, složí se tam a tam, a právě tam, kam se odnesl, dřepí jak pecka. Ne, ne, můj milý čtenáři. Již z našeho dvora si vykročím ve svých nablýskaných botkách, ve svém slušivém modrém kabátku s puntíkatou podšívkou, směle se rozhlídnu, vdechnu vůni rodícího se odpoledne a s chutí vyrazím, kam mě nohy nesou (ačkoliv směr mých kroků se jen málokdy shodne se zamýšleným směrem kroků mých průvodců). Ó, čtenáři, již není více medvěda, který byl hozen na záda a nesen, kam se jim zlíbilo, který mohl křičet své: „Ne,ne, ne, ne, ne!“ až do omrzení svého i rozmrzení svého nositele, ale nebylo to ničehož platno.

Je tu nový, samostatný, svobodný, nezadržitelný chodec pozorovatel.

Já jdu a rozhlížím se; jdu a nemžourám, neb mám oči otevřené dokořán; jdu a civím, jdu a nahlížím do prosklených výloh, za nimiž lidé popíjejí svůj drink – a to je ten rozdíl – již nejsem panenka ke koukání, leč koukám já!  Jdu a koukám se na chodce, dokud se nezastaví, a pak, když stojí přede mnou, pak na ně koukám pěkně zblízka. He! V klidu, bez uzardění. Někteří se začnou smát, někteří zatančí legrační taneček, někteří dělají, že svět kolem není, a jiní začnou povídat a další mávají.

Pozorování je silná věc, že? Zvlášť, když je to absolutní novinka.

Chybějící kapitola

Dneska jsme s mámou nakupovali v rybárně. Ryby, co jiného, že. Máma nic nebere na lehkou váhu a tak se předem chtěla dobře jazykově vybavit. Prolistovala důkladně všech svých osm učebnic němčiny, ale v žádné z nich kapitola V rybárně nebyla. Byly tak desítky a desítky jiných kapitol, např. V práci, U lékaře, V obchodním domě, V prdeli, V restauraci, ale kapitola V rybárně prostě chyběla a máma se musela připravit bez pomoci. Vše důkladně prostudovala, ještě před dveřmi do rybárny si prosvištěla nutná slovíčka a směle vešla. Vybrala dvě krásné dorády a říká: "Mohl byste, prosím, vrhnout na mé ryby?" Prodavač nevěřícně kouká. Máma trvá na svém. "U nás je běžné, že když si vyberu ryby, tak na ně prodavč vrhne." Prodavač neví, co má dělat. Obvykle je pro něj heslo "Náš zákazník - náš pán" zákonem, ale tohle po něm ještě nikdo nežádal. Nu což, proti gustu....

Paní direktorka

PANÍ DIREKTORKA: "Pápo, přineste mi prosím kávu, hodně mléka, hodně cukru."
PÁPA: "Jistě, paní direktorko. Přejete si ke kávičce sušenčičku?"
P. D.: "Ne, děkuji, Pápo. Už pro mě máte připravené podklady pro jmenování nového náměstka?"
PÁPA: "Už je nesu, paní direktorko. Venku na vás čeká čínský velvyslanec. Mám ho pozvat dovnitř?"
P. D.: "Ne ne, zrušte tu schůzku, mám teď jinou práci. A prosím zavolejte španělskému králi, že ani s ním se dnes už nestihnu sejít."
PÁPA: "A co ten breefing s novináři ze Spieglu a The New York Times? Před týdnem jste jim slíbila rozhovor o vašich názorech na další vývoj astronautiky."
P. D.: "Novináře stihnu, ať přijdou po odpoledním kojení, to mívám docela dobrou náladu. Vyřiďte jim, že na ně budu mít 25 minut, ani o vteřinu dýl."
PÁPA: "Jistě, píšu si. A ještě přišel děkovný dopis za návštěvu od japonského císaře."
P. D.: "Ale Pápo, tak ho prostě založte k ostatním. Nevidíte, že mám práce nad hlavu?"