Vzpomínáme

Nelkejte, že jsem odešla,
ten klid a mír mi přejte,
jen věčné světlo vzpomínky
mi v srdci zachovejte.

Vždy a znova si zakazujeme citově se vázat na hmotné věci. Je to nepraktické a emočně nákladné. Jakékoliv stěhování, třídění či náhodná ztráta se pak stávají mimořádně truchlivými.

Vždy a znova se ovšem najdou věci, s nimiž tento vnitřní imperativ vezme za své. A nemusí to být ani věci výjimečně krásné či hodnotné. Úplně postačí, že dlouhá léta skromně a ochotně slouží, bez větších nároků na péči či jinou protihodnotu.

Dnes jsme přišli o palečkovou rukavici. Ačkoliv jsem to přesně neviděla, je mi úplně jasné, jak k tomu došlo. Lejdy si jí sundala pomocí svých tří zubů, chvíli ji žmoulala a pak ji zahodila. Ztráta TÉHLE rukavice je opravdu mrzutá. Dostali jsme je od tety Petry, když nás byla poprvé navštívit v porodnici. Smáli jsme se jim, protože směšnější a menší rukavice jsme v životě neviděli. A ještě k tomu všemu měli... ha há...paleček! Až čas nám prozradil, jaký poklad v nich máme. Teplé, pevné, elastické, vždy po ruce, dobře drží, dobře se perou, rychle schnou, skvěle se s nimi drží brčko od Frazera (díky palečku)... Ačkoliv máme doma nejméně troje další, vždycky před odchodem z domu byla sháňka konkrétně po těch pruhovaných s palečkem.

Bolestivější je ztráta věcí z páru, ať jsou to rukavice, naušnice, ponožky či boty. Pohled na pozůstalého sólistu vás vždy ochotně upomene, že postrádá parťáka. Místo aby pozůstalý putoval do koše, coby ztrativší svou hodnotu, léta je sušen ve skříni v marné naději, že ztracený druh se někde najde/ zázračně objeví/ bude nečekaně navrácen. Málokdy k tomu skutečně dojde... ale co kdyby.

A tak i my schováváme naší osamocenou palečkovou rukavici do skříně a doufáme, že její družka někdy znova zaklepe na naše dveře. Třeba...

Prozatím zastoupila zmizelou alespoň na jejím smutečním portrétu.