Kdo z vás se může pochlubit, že by jeho rodiče uměli říct v cizím jazyce "klíční kost". Já se pochlubit můžu. Umějí to od včerejška oba dva. Nejdřív uměli jen tohle a po shlédnutí rentgenového snímku jsme k už tak impozantní vědomosti přidali ještě slovo "zlomenina". Schlüsselbeinbruch he.
To si takhle jeden řádí v posteli, skáče z mámy na peřinu, z peřiny na mámu a zase z mámy... na zem. Takže jsem na zemi a v tu ránu chytnu zlomninu. Vůbec to neni nic těžkýho. Trochu to bolí, ale spíš standardně. Tátovi se nezdá, že mě bolí zvedání za podpaží a pak už to jde ráz na ráz. Tramvaj, Universitätklinikum, rentgen, zápas s polovinou oddělení při nandavání bandáže (vítěz), zápas s druhou polovinou oddělení (poražený), domů a normálka hrando.
Můžu vám říct, že střihání nehtíčků je možná větší mučáčo. Tak jen nevim, proč jsou naši takový smutný.
Než se vdáš... Ne dobře, zařekla jsem se, že takovou blbost svým (ani jiným) dětem říkat nebudu. Ale napadlo mě, že si z Nemecka budeš chtít přivézt nějakou památku, asi takovou, na kterou Vaši rozhodně jentak nezapomenou. Brzo se uzdrav, malá raubířko! V.
OdpovědětVymazat