Homeoffice

 

V úterý jsme s mámou měly poprvý homeoffice. V praxi to znamená, že já nemůžu do Pididomku (rýmička a podobné) a máma musí trochu pracovat.

Náš první společný pracovní den začal - hádejte čim... podfukem! Máma se brzo ráno pokusila vyplížit z postele, jako že začne brzo a beze mě. Hned jsem to prokoukla. Ani ještě nestačila položit nohu na podlahu a já už byla vzůru a hlasitě jsem mámu za ten zamýšený podvod vybečela.

Pak pohoda. Snída. Jogurtek, čajík, chlebík - klasika. Máma to ale začala nějak protahovat. Už jsem musela zasáhnout, abychom při práci doma neztrácely příliš mnoho času. Šup šup. Začneme puzzlíkama. Pak nás ještě čeká spousta říkanek, pár dílů krtečka, skládání stavebnice, doktorskej kufříček, kuchyňka s kamenovou polívkou a krokodýl Eduard. Práce jak na kostele a máma by začala pracovní den otálením. Neexistuje.

Místo toho, aby se po snídani postila s chutí do díla, tak si začala zapínat počítač. Tak to teda ne. Pustou zahálku na těch internetech, to já nesnesu. Protestně jsem mámě na klávesnici vysypala všech 150 barevných dřevěných kostiček. V tu chvíli máma pochopila, že se zahálkou u mně nepochodí. Společně jsme postavily Koloseum a pisánskou věž.

A pak znova - počítač, volání nějakým podobně nezvedeným kumpánům na různých fakultách, až mi znova došla trpělivost. Krokodýl Eduard přece čeká! Chvíli poctivě hrajeme na žravýho krokodýla a pak máma zase telefonuje. Jenže tentokrát může, protože tátovi.

Jen slyšim tátu, jak nám do telefonu ten homeoffice závidí: Andulka se všim pomůže, takže práce má máma ve výsledku jen polovic a ještě se o ní během dne postará. Správně to táta vidí. Je znát, že mě má přečtenou. Zrovna to totiž říkal ve chvíli, kdy jsem mamince chystala pití na osvěžení. Obsah dvoulitrové konvice jsem celý přelila do dvoudeckové skleničky, ale něco málo vyteklo. Nevadí, na stole se válejí nějaké vytištěné, podepsané papíry s kulatým razítkem, ty vysají přebytečnou vlhkost.

 

No a takhle jsme to s mámou válely až do tátova příchodu. Když pak táta přišel, tak mě mu máma vmáčkla bezeslova do náruče a někam bez pozdravu odjela s počítačem. Myslím jen, že jsem z garáže slyšela pár dutých úderů hlavou do zdi.

Homeoffice je skvělá věc. Udělá se strašně moc práce, ale nikomu to vlastně nepřijde, protože se o ní podělí víc lidí (např. já a máma) a ještě jsou v rodině všichni bezvadně celý den spolu doma. Je to skvěle vymyšlené a už teď se těšim na příště.
 

Když volá školka

 

Nevim, proč to tak maj, ale když mámě nebo tátovi do práce volá Pididomek, tak hrozně vzdychnou. Pak se zase zhluboka nadechnou a pak to vezmou. Pak do telefonu chvíli nic neříkaj. A pak většinou řeknou: "No jo no, tak počkejte půl hodiny, já tu něco rychle dodělam a hned jsem tam. Má u toho teplotu?" Nevim proč, ale táta s mámou řikaj, že když volá Pididomek, tak to je vždycky průser - dost často doslova.

Já mam ráda, když našim volaj paní učitelky od nás z Pididomku. To jsou na mě většinou extra hodný, hezky mi zabalí věcičky, chováme se a hrajeme si, než za půl hodiny dorazí táta nebo máma nebo babička. A pak už je to úplně bezva, protože pak jsme už celej den spolu. A dost často mi pak už vůbec nic neni.


 

Krmení aputí

 

V neděli ráno mívám ohromné a hrozivé dilema. Začíná to už doma: "Andulko, sbal si bábovičky a vezmi starý rohlíky." Pak se jede na Anděl a od Anděla vymetáme až na Újezd všechny pekárny, cukrárny a kavárny. S každým dalším kafíčkem, kroasánem a dortíkem mi začíná být jasný, že moment M se blíží - budu se muset rozhodnout, jestli dnes dopoledne písek nebo aputě. Křižovatka. Semafor. Nahoru Petřín = písek. Dolů Vltava a Střelák = aputě. Kam jen? Kam?

Oukej  - vydechnu, dneska aputě. Tíha rozhodnutí pomalu odeznívá. Vykročím v zastoupení táty (sedim na koni) přes přechod na zelenou a těšim se dnešní krmení aputí.

 

Fáze experimentů

Taky se srdnatě derete za to, co máte rádi? Nenecháte si vzít svojí oblíbenou zábavu, kratochvíli a koníčka? Já takhle bojuju za svoje kojení. Před nedávnem jsem došla k překvapivému závěru, že kojení nemusí být jen chvilka zaslíbená zklidnění, výživě a prodlévání na slastném pomezí bdění a snění.

Může to být i legrace. Moment tohoto zjištění byl zárověň momentem zahájení experimentů. Mého objevitelského ducha začaly stran zařízení dráždit některé otázky. Drží na tom sponečka? Kam až to jde vytáhnout? Jde z toho uplácat sněhulák? Zkouším kompatibilitu následujících aktivit: sosat + křičet, sosat + tančit, sosat + skládat puzzle. Obejvuju kouzno kojení v nejrůznějších polohách: ve stojce, když dělam komín, když si kleknu na všechny 4 a rajtuju. Dvěma slovy: netušené možnosti.

Táta s mámou nabyli dojmu, že už kojení neberu vážně. A já přitom teprve teď objevila jeho pravý přínos a podstatu.
 

Cesty tam a zase zpátky

 

Cesty tramvají do školky a ze školky jsou někdy trochu zdlouhavý. Sice dost času věnuju studiu světové (např. Medvídek Pú) i naší literatury (Krtek), ale přesto mám někdy dlouhou chvíli.

V těchto okamžicích se stávám bedlivým pozorovatelem a neúnavným komentátorem okolního dění. Mí spolucestující ve mne nacházejí:

- poradce ve věci osobní hygieny: "Pani nepočebuje plenečku."
- informátora: "Újéézd!!!"
- kulturního recenzenta: "Neceš medvídka Pú."
- módního poradce: "Paní má taštičku. Fůůůj."
- koordinátora pocitu osobního pohodlí (se zaměřením na termiku): "Pán nepočebuje čepičku v tlamvaji! Ne ne ne."
- literárního znalce: "Kltek spinká."
- nebo prostě jen parťáka k potlachu o těžkém dni: "Andulka jede domů ze školičky. Pán taky domů?

Jezdim devítkou, kdo by měl zájem.