Bojím se o svoji lysinku

Už není tak zářivá jako dřív!

Když jsem se vylíhla, měla jsem po celé hlavičce stejnoměrně rostlý hustý černý porost. Ale všímala jsem si, že ti nejbezvadnější a nejzajímavější strejdové v okolí to mají na hlavě mnohem pestřejší. Tu lysinka na temeni, tu začínající lysinky v koutech. A vůbec nejzajímavější strejda - strejda Jarouš - má dokonce lysinku přes celou hlavu.
Asi před třemi měsíci jsem zjistila, že i já jsem si vyležela pravou vylysalou ozdobu přímo v týlu. Moje lysinka mě rázem katapultovala po bok takových es jako Dalajláma, Mr. Propper, strejda Daf nebo Jary.
Dost jsem o ní stála a hodně jsem o svoji lysinku pečovala. Jenže teď se mi zdá, že mi lysinka zarůstá fousem. Jsem bezradná, veškerá moje výjimečnost a chlouba se pomalu ztrácí pod novým nezvaným porostem. Co teď...holit?

Ožužlaný cukřík

Milý deníčku,
dnes se ti svěřím s některými momenty z včerejšího pochodu Praha-Prčice.

Ráno docela fofr. Kojendo, oblíkando.  Model na tento den byl poněkud ležérní, růžové šaty s motýlky a růžové legíny a klobouček. Patička dnes sčesaná napravo. Táta mi řiká. že vypadam jako cukříček, takže myslim, že jsem správně vystylovaná na tak velkou společenskou akci, jako je návštěva city Prčice.

Zrychlený přesun tramvají na Hlavák. Dnes pojedu poprvé vlakem. Těším se nesmírně na své luxusní kupé v moderním Orientexpresu. Místo něj ovšem přijíždí oprýskaný spěšňák. Téměř se ani nevejdeme dovnitř. Chvíli se bojim, že budeme muset jet na střeše. Táta mi vyboxuje místo alespoň na chodbičce. Takhle jsem si tedy svou první cestu vlakem opravdu (ale opravdu) nepředstavovala. Ale dobře, že budeme rychle na startu.

8:43 Vlak nejede. 8:50 Vlak stojí. 9:00 Vlak stále přišpendlený na nádraží. 9:10 Vlak už byl odmávnutý, ale okamžitě zase zastavený. Všichni se pouštíme do řízků. 9:25 Konečně se po 50timinutovém zpoždění odlepujeme a dýchavičně si to šineme směr Olbramovice. ČD měly jednou příležitost předvést se davům turistů a opět to nevyšlo.

Olbramovice. Juchů, start. Rodiče za mě platí startovné, protože jsem plnohodnotný člen výpravy a chci v cíli svoji botičku. Slunko dost pálí. Mažeme se jako o život. Půjčuju všem strejdům svůj krém, vůbec nevim, co by dělali, kdybych nejela. Táta si s grifem bangladéšské ženy navazuje šátek a já si v něm pár kilometrů spokojeně čumim do krajiny. Strejdovým baťůžkům se chce asi spinkat, tak je ukládají do mého kočárku.

Stavíme na kojendo a oběd. Na oběd tedy stavím hlavně já, protože mně máma s sebou vzala dýňovou kašičku. Strejdové žádnou dýňovou kašičku s sebou nemaj, po cestě hospoda žádná, takže jejich oběd je dost rychlej. Strejda Václav vybaluje aspoň energii sbalenou na cesty - dvoulitrovýho Staráče.

Teď se zase nesou baťůžky a v kočárku spinkam já. Pak si to zas vyměníme. Do cíle ještě daleko. Strejda Václav vykročil zeširoka, dřou ho trenky.

Tajný punkt stíháme jen tak tak, razítkáři už balej. 3 km za tajným punktem zjišťujeme, že tam máma zapomněla šátek, takže mě neni do čeho navázat. Silnice pekelně drncá. Mam krizi. Pitomej pochod. Myslela jsem, že se budu kulit v krásnejch šatečkách. A místo toho taková šaškárna. Jdu bečet. V tom volá babička a kontroluje, jestli už jsme doma. Nejsme, jsme teprve na 20. kilometru a máma mlží, že už jsme dál. Snažim se zabečet babičce do telefonu, ale máma pečlivě kryje sluchátko. Asi se trochu bojí.

Poslední punkt. Dorážíme na něj s jazykem na vestě. Pořadatelé už mají sbaleno, razítka nám dávají za jízdy. Šátek nalezen, vrácen a navázán. Blesková sklizeň plenečkových pokladů a sviští se dál. Strejdův krok je stále širší.

Dva km před cílem se sbíhají všechny trasy. Míjíme skupinu, která nese svého pejska, co už taky nemůže. Míjíme pána, co má obrovské puchýře na patičkách a doufá, že to dojde bos. Míjíme elegána v obleku a lakýrkách. Míjíme asi tisíc lidí...a už máme na dohled cíl. Došli jsme do Prčic. V tlačenici přebírám svojí zelenou botičku. Očekávám famfáry, slavobránu a medaili za nejmladšího účastníka - a nic. Pche. Udělím si jí sama.

Autobusem na vlak. Tam pár troubů, který si myslí, že vlakem do Budějovic dojedou do Prahy, a tradá dom. V Praze už za tmy usínám v tramvaji a už se vůbec necejtim jako ten voňavý bělorůžovoučký cukříček z rána. Jsem poněkud zaprášený, ožužlaný a trochu smradlavý cukřík. Ale bylo to fakt dobrodružný. Příští rok vyrážim na trasu Kulleho. Třeba se kullí tam.

Nápad strejdy Václava

Chodec to be.

Mí strejdové mi rozumějí. Znova a znova se přesvědčuju, že vidí i do těch nejskrytějších koutů mojí kojenecké duše a dokonale chápou moje potřeby. (Jako třeba strejda Dior s těma naušnicema.)
Zrovna mě popadla chuť podniknout něco bezva. V tom volá strejda Václav, že bysme mohli vyrazit na pochod Praha-Prčice. Nadšeně jsem souhlasila, jen jsem si nebyla jistá, jestli by máma zvládla tu 70tikilometrovou trasu, kterou Václav navrhoval. Ve výsledku jsme se shodli na poloviční vzdálenosti. Nemam ještě úplně přesnej odhad, tak moc nevim, jak si těch 35 kilometrů představit. Jsou to dva, tři nebo dokonce čtyři překulení? Čtyři už by byly dost náročný...
Nicméně jak jsem pochopila, tak nejdůležitější je mít s sebou elegantní šaty, aby vám to tam hodně slušelo. A taky načesanou patičku.
V neděli vám napíšu, jak jsem uspěla. Jsem si jistá, že to bude spousta legrace.

Najdi pět rozdílů

Jedna fajnovka pro milovníky náročných úkolů, křížovek a záhad. Kdo najde všech pět rozdílů a první mi svoje řešení pošle doporučeně poštou, tomu věnuju jeden ze svých vzácných plenkových pokladů. Od té doby, co baštim mrkvičku a brokoličku, jsou mé poklady plné diamantů. Pro vás ostatní uvádím řešení níže.

Řešení:

1. Mam jiný vejce.
2. Mam jiný oblečení.
3. Na druhý fotce mam slint.
4. Mam jinak načesanou ojku.
5. Tramtaradá... na druhý fotce mam NÁUŠNIČKY, he.

Než šel ráno táta na celodenní procházku, hrozně dlouho prohlížel moje radárky a vypadal u toho dost nejistě. Ptal se mámy, jestli tam prej opravdu musim a máma zachmuřeně trvala na tom, že opravdu musim.

Dopoledne jsme s mámou jely k jedný paní, která se nejdřív tvářila děsně mile. Zničehonic ale vytáhla pistoli a v tu ránu zazněly dva výstřely, prásk prásk... a pak jsem se rozbrečela. Než jsem se stačila vzpamatovat, už jsme s mámou byly pryč. Ještě že jsme jí stačily utýct, vypadala totiž fakt nebezpečně. Cítila jsem se jako Sýček 007. Večer jsem pak doma zjistila, že mám něco v radárcích.
Před spaním jsem si trhala svůj oblíbený časopis How to spend it a viděla jsem v něm děsně hezký barevný náušničky od strejdy Diora. Řekla jsem tátovi, že je určitě chci. Trochu se mi zdálo, že táta zbledl, jakoby ho oblil studený pot... A že prý když prodáme mámu do otroctví, tak budeme na jednu tu náušničku mít. Takže to zvažuju.

Májový bobek

Chyť si svůj bobek.

Hmm, hm, hm, hmmm, hm, hm... Letim si takhle jarním dnem. Hmmm, hm , hmmm... Jo, křidýlka kmitaj přesně jak maj a cítím všechny ty nekonečně sladké vůně. Hmm, hm, hmmmm... Je jaro a sluníčko mi zahřívá prdelku. Na chvilku se zastavím a zavětřím. No ano, ale jistě ... nemůžu se mýlit, to je nepochybně fialová vůně kvetoucího šeříku. Instinkt mě směruje vpřed, letím do útoku. Uáááá! Prorážím první bariéru vůně, která slabší kusy uvrhne do mdlob, prorážím druhou bariéru vůně, která teče jako med (zkoušeli jste se někdy proletět v medu?), a je to tady, přistávám na fialovém moři okvětních lístků a hltám si sladkou ambrosii. Hmmm, hm, hmmm, hm, hmmm... Letim si dál tímhle parádním jarním dnem, radárky mám díky zlatistým paprskům naladěny na nejjemnější frekvence vůní, a je to tu, jejich poselství mě nemůže klamat, je to jasné jako ten kotouč na modrém nebi – blíží se ... hmm, hm, hm, hmm ... ano, ano, už ho vidím ... blíží se les konvalinek. Zlehka foukne větřík, který mě o něco poponese vstříc té nadpozemské lahůdce a rozezní zvony. Jo hééé, za jejich bimbání přistávám v tom největším z nich a sytím se voňavým sirupem. Letím si dál. Jsem neporazitelný, jakákoli květina přede mnou nezůstane v bezpečí, jsem rychlý a obratný. Pirueta a looping, bláznivě opojné stoupání, vývrtka a ... E? Co je safraporte? Hele, kdo mě to drží za křidýlka!? Jsem májovej bobek a umim bejt pekelně nebezpečněj, když chci a když jsem zrovna rozperďasovanej! A vůbec, nevytřepávej mi ten pyl z kožíšku! Jestli se doopravdy rozzlobim, budu zlej!
Hopla, ech, a letím si dál. To tak miluju, když mě někdo chytne uprostřed dobrodružství a chce se mermomocí pomazlit. Hmm, hm, hm, hm, hmmmm ... jo, jsem nebezpečnej, moje křidýlka nabíraj ty správný obrátky. Střemhlav za dalším dobrodružstvím. Uááááááá!

Díkes

Dřív jsem byla namyšlená, ale teď už jsem dokonalá.

Fotky už mam. Ale zatim ještě neukážu. Musim říct, že jsem opravdu krásná. Takže díky celému realizačnímu týmu v obsazení: hlavní star - já, fotograf - strejda Jary, styling, celková visage, catering - máma, produkce - táta, asistent produkce, rozínantpartner - Buri.

Focení 2

Takže kde jsem to přestala. Jo. Šli jsme i se strejdou Jaroušem nahoru k nám... a pak začalo boží dopuštění. Máma mě snad pětkrát celou převlíkla, aby mě nakonec navlíkla přesně do toho, v čem jsem byla s tátou na vychajdě.
Pak si vzala do parády strejdu a hrozně vážně mu vysvětlovala, že by nás měl zachytit v pro nás děsně typických situacích. Táta trval na tom, že v tom případě chce být focen ve spodkách. Popřípadě prý jako bojovník šaolinu.
Potom jsme teda všichni děsně pózovali a mě to asi po pěti minutách přestalo bavit. Rozhodla jsem se, že to nudný focení zpěstřím nějakou zábavou. Vystřihla jsem svoje parádní číslo "mrzutá, protivná holčička", ale nikdo se moc nesmál. Pro náročné diváctvo jsem tedy přidala hereckou etudu na téma "mrzutost přechází v hysterii". Doufam, že strejda v tu chvíli hodně fotil - nechci se chvástat, ale  dala jsem do toho fakt všechno a myslim, že to bylo povedené vystoupeníčko.
Následovalo kojendo, spinkando a zas do roboty. Sterý převlíkání, focení s jahodama, s tulipánama, s Rozínantem. A najednou během pěti minut se u nás vyrojilo strašně moc dalších lidí: strejda Beneš s tetou Niginou, Ninouš a taky strejda Buri. Ze zbytku focení si už vlastně pamatuju jenom strejdu Buriho, jak za objektivem legračně poskakuje s mým Rozinantem, trochu tančí, zpívá a volá na mě jménem. Ani na mě volat nemusel, koukala jsem na něj jak na zjevení sama od sebe. V tu chvíli strejda Jarouš zuřivě mačkal spoušť. To budou teda fotky... Vy byste chtěli, aby vám dělali parádní fotky na celý život, zrovna když vyjeveně koukáte na něco docela neuvěřitelnýho? Asi ne, co. Ještě, že tam budou i nějaký ty herecký.
Závěrem: Těšíte se, že nějakou z těch fotek tady uvidíte? Tůdle, strejda Jarouš mi je ještě vůbec neposlal. Tak vám ukážu aspoň strejdu Jarouše.



Strejda hledá inspiraci.

Focení 1

Bruce-Lee a mrňavá dračice

Minulý týden to u nás bylo hrozně dobrodružný. Už v sobotu večer jsem ve vzduchu jasně cítila neobvyklé napětí, když máma prohledávala všechny skříně a rovnala vedle sebe skoro všechno moje oblečení. Nejdří mě napadlo, jestli mě zase nechtěj vrátit, ale záruční lhůta už uplynula, takže tůdle! Miminkovský vězení se rovněž nezdálo pravděpodobný – to by přece stačil ten prouhatej mundůr vězně z Yellowgreenu a nebylo by třeba chystat celou haldu věciček – a navíc jsem byla děsně hodná na tý svatbě, takže taky tůdle!
Když už jsem byla v postýlce, slyšela jsem ještě, jak máma sem tam vykřikla: „Jééé, to je ale hrozný!“ A táta na to: „A teď všichni v bílých košilích! A teď všichni v džínách! A teď všichni s palcem nahoru!“ Nemohla jsem usnout z toho, tak jsem decentně zabečela a oba rodičové se nade mnou za chvilku skláněli. Byla jsem hrozně zvědavá, co se jako děje, ale máma mě chytla za packu, táta za druhou, no a to na vás jde v tu ránu ten druh spinkání, proti kterýmu není obrany. Chrrr...pššš...
Ráno bylo napětí husté tak, že by se dalo krájet. Ke všemu se děly naprosto nestandardní operace! Táta mě sbalil do kočárku a jeli jsme štandopéde devítkou na Anděl. Co si počít ráno v půl devátý na Andělu, když je každej jen trochnu rozumnej tvor ještě v postýlce a hraje si s tátou a s mámou? Hádejte. No, taky bych to neuhádla: koupili jsme pět žlutých tulipánů (trochu ožužlaných) a hned jsme si to valili další devítkou domů. Cestou jsme ještě pořídili jahody – bylo jich jak pro regiment. Že by nějaký nový recept? Nezapomínejte, že zdatně oxiduju v kuchyni! Ale tulipány s jahodama?
Heuréka! A je to jasný, že mě to nenapadlo dřív! U nás v ulici jsme potkali strejdu Jaryho, jak vystupuje ze svýho Mini (v brityš rejsing grýn – taky jenou takovýho budu chtít, ale zvolila bych růžovou v odstínu cukrové vaty) a říká: „Nazdar prďolové, tak jak? Deme na to?“ Nevěděla jsem, že mýmu tátovi smí někdo takhle říkat. Ale co, asi je velkorysej jako já a nehrotí to, což chápu.
„Jo, jsme připravený, budeme to mít všichni s tulipánama!“ Táta se zasměje a společně zamíříme nahoru.

Piknik

Jak jste si užili volný den? Horko, co? Doporučuju větrat. Nejen byt. Všechno. Úplně všechno. Třeba sundejte i plenečku a dejte si pod sebe to nepromokavý prostěradlo, aby se nestala nějaká nepředvídatelná nehoda. Větrat prdelku je fakt důležitý a taky je to bezva. Já už větram takhle tři dny.
Dneska jsem byla na pikniku s tim slavným strejdou a slavnou tetou, co měli o víkendu svatbu. Strejdovi bych doporučila, aby si ze mně vzal příklad a taky začal větrat. Teta si moje rady vzala k srdci a větrala hrozně statečně. Bylo to fakt prima.