Sním či bdím?

Kdo je tady imperátor?

Taky se vám někdy zdají sny? Mně jo a zrovna dneska se mi zdál jeden hodně divokej. Musim přiznat, že se mi něco zdá téměř při každém spinání. Příležitostí je dostatek: samozřejmě v noci, pak po snídani, při odpoledním šlófovi a někdy se ještě kolem sedmé stulim do klubíčka u mámy nebo u táty a dopřeju si decentní chrr...pšš. Takhle mi to celkem vyhovuje. Co vy, máte to podobně?
Jsou sny, kdy neumím přesně odlišit, jesli se můj sen doopravdy stal, nebo se mi jen doopravdy zdál. Dnes v noci jsem měla neodbytný pocit, že mě cosi volá a láká a ten hlas mě vábil z říše spánku směrem do světa bdění: „Hele, probuď se sýčku a trochu si zahoukej. Jsi přece sýček a ten v noci houká hu-hůůů a nechrní jak utahaný štěně. No ne?“
Já na to: „Ale já jsem celej den děsně řádila a teď jsem pekelně utahaná a měla bych se osvěžit kvalitním a vydatným spánkem. Žádný blouznění; zítra budu utahaná a nepodám fenomenální výkon jako obvykle.“
Hlas ze sna opáčil: „Jsem Gabanga, královna všech nočních tvorů, ať žijí ve vodě, na zemi, ve vzduchu či pod lopuchem. Mému příkazu nemůžeš odolat. Hmm?“
Zkoušla jsem smlouvat: „Ale já nežiju pod lopuchem. A navíc když se teď probudim, budou máma s tátou protivní, celý den budou vypadat jak bubáci, každou chvíli si budou mudlat očička a táta mi ráno řekne, že mám průšvih. Máma se bude tvářit jak puchejř, protože si bude myslet, že to je pekelně nespra. A táta přijde z tý sólo procházky a bude na mě valit oči z gauče a jen bude funět. Na pořádný hrando budu moct zapomenout!“
Gabanga se nenechala odbýt: „No a?“
Skončila jsem to rychle: „Gabango, jsi jen malá ropucha. Nech mě bejt, ve čtyři ráno nepodnikám žádný riskantní akce!“
Lstivě se lísala: „Ty blázínku, vůbec nejsou čtyři ráno, už je dávno po šesté a za chvíli beztak zazvoní budík. Fakt, podívej se.“
To mě v tom snu najednou hrozně moc zajímalo a zdálo se mi, že se převracim na všechny čtyři, abych se podívala, kolik je hodin. Sny můžou bejt faktys bláznivý. Jen ve snu se totiž může stát, že se Gabanga najednou promění v tátu. Byla mu hodně podobná, ale přeci nebyla úplně jako on: hrozně huhlala, byla trochu napuchlá, místo očí měla jen uzounký škvírečky a vlasy měla naježený. Pamatuju si, že Gabanga taky trochu nadávala a říkala, že jsem diktátor, krysička a trapič. Ha, ha, ha: takhle mi táta nikdy neříká!
Nezbývalo, než se s Gabangou poprat: „Bum, bum – škráb, škráb! Huííí, huííí!“ Využila jsem všech pohybových triků, který jsem se za celý život naučila. Náhle jsem našla svůj zápasnický rytmus: „Kul, úhyb, na čtyři, útok pacičkou, kul, přepadnutí, slint, nakopnutí a kul!“ Byl to nelítostný boj. Gabanga se mě snažila zafixovat a pořád mě přikrejvala peřinou. Několikrát na mě taky zaútočila dudanem a zarazila tak můj válečný ryk. Naštěstí už umim dudana spolehlivě vyplivnout a zakřičet svoje mocný: „Hebů, hebůůů!“ Splynuli jsme v jedno klubko chlupů a peříček.
„Klink, klink, tumdadááá...“ To zvoní náš budík! Hmm, je to divný, běžně vstávám před budíkem. Uff, cejtim se trochu unavená, což je poránu taky trochu nezvyk. Kouknu na tátu – nevypadá úplně fit. Kouknu na mámu – tváří se, že se jí stalo něco děsně nespravedlivýho. Táta mi řekne, že jsem diktátor a trapič. No nééé?!
Tak víte co, když jste takoví bubáci, vůbec vám nemusim vyprávět svůj děsně živej sen!