Osobní kadeřník

Znáte to, když jste slavní a mediálně sledovaní - jako třeba já - máte o jeden problém navíc. Účes. Musí být vždycky perfektní. Nemůžu si dovolit, aby o mně v Bildu nebo v Blesku vycházely články s titulkem Šok: Frož má Bad Hair Day nebo Mrkněte: Dnes to Frožince s účesem nevyšlo.

Abych podobným fópa předešla, musela jsem naprosto nutně angažovat osobního kadeřníka. Dlouho jsem hledala, zvažovala, pořádala konkurzy a nakonec jsem angažovala tátu. Moje volba má několik výhod:

Táta je se mnou každé ráno, nikdy zatím nepřišel do práce (do koupelny) pozdě.
Má fantazii, jeho nápady jsou mladistvé, hravé, provokativní a mají šmrc.
Vypracoval mi kompetní strategii péče o zdraví a lesk vlasů.
Zná dokonale můj vkus, umí odhadnout moji náladu, zda ten který den mám chuť na klasiku nebo provokaci.
Bravurně ovládá techniku vyčesávání zaschlé kaše z předních pramenů vlasů.
Skvěle se vyzná v módních trendech a rozumí všem sponečkám, mašličkám a gumičkám.
Je ochoten se mnou cestovat po světě. Co bych například dělala nedávno ve Vídni nebo Dijonu bez svého osobního kadeřníka. Dokonce se semnou přestěhoval i do Německa.
Je docela levný.
Obklopuje se osvědčenými spolupracovníky. Jeho asistentnou na pozici vlasové hygienistky je Mummy.
A v neposlední řadě: Vždy spolehlivě rozpozná, že mám zrovna Bad Hair Day, a okamžitě zakročí.

Konkurzu na mého osobního vlasového vizážistu se účastnila i teta Petra. Skončila na krásném druhém místě.

Ráno se často scházíme na snídani a probíráme Hair-strategii na příští dny.

Se svým kadeřníkem mám dost osobní vztah. Už proběhla dokonce i nabídka na tykání z mé strany.

Tady mě paparazzi nachytali, jak v dokonalém účesu snídám v jedné francouzské kavárně v Dijonu.

Klid léčí

Tátu ož od víkendu trápí kombinace silné alergie a nachlazení. V úterý ho postihla absolutní ztráta hlasu a konečně se odhodlal k návštěvě lékaře. Dostal vitamínovou injekci, silnější prášky na elergiii a neschopenku. Do práce ale chodil statečně dál (táta je totiž hrdina!! můj hrdina) a s neschopenkou šermoval jen večer před mámou, když byl čas domácího úklidu.
Ve čtvrtek situace dospěla svého vrcholu a táta učinil rozhodnutí, že zůstane den doma. Vyhne se tak stresu, náročné cestě na pracoviště a z něj, bude šetřit hlas. Celkově si odpočine, prospí se, nabere síly. Nikdo ho nebude rušit - klid léčí

"Mami, proč je táta v posteli?"
"Protože je nemocnej."
"Mami, proč si se mnou táta nehraje?"
"Protože mu není dobře, je nomocnej a léčí se."
"Ať si jde se mnou hrát! Tak já si du teda hrát s nim."

Milý deníčku,
dnes už konečně trochu lépe. Léčím se spíše navzdory než díky domácímu ošetřování. Patrně  jsem přecenil důsledky toho, že mi v kanceláři často zvoní telefon a kolegové za mnou chodí s pracovními úkoly. Na druhou stranu jsem nedocenil fakt, že pro Frože táta doma = spousta řádění a zábavy. Místo telefonu zvoní celý den kdosi od pošty, odvozu odpadků popř. stavební dělníci. Hlava mě bolí, protože mi po ní frož celý den skáče. Zítra už konečně do práce. Klid léčí.

Proměny

Ahoj, taky už jste zjistili, že je možné hrát v jednom životě pekelný množství vesmíry vzdálených rolí?
Třeba náš křeček Hugas děsně rád hrál tu od toaletního papíru. A taky do ní chodil na záchůdek – vidíte i roličce od papíru může mnohoznačná hra života vdechnout spoustu úloh.
Na druhou stranu pochoduje po týhle hroudě i pár ignorantů! Tak třeba máma je spolehlivě máma a táta toho taky moc nepředved. Ale ne, musí se nechat, že máma je někdy faktys kočka a táta umí parádně zapařit quak’n’roll.
Na následující fotografiích vám s dovolením předvedu, jaké mimikry ovládám já. Ó, božský Ovidie, nechť proměny plynou!

MM

Puh!

Tak tady jsem Marilyn. Okouzlující a nevázaná, pouhá chyméra, za níž pálí celý USA. Kvůli mojí fotce lítaj v barech na Wall Street sklenice vzduchem a sem tam některá z nich někomu upraví fasádu. Na mých narozkách hraje zásadně Elvis a Roy Oralson. Můj letmý úsměv mohou kdykoli vystřídat oblaka slibující bezdůvodně špatnou náladou. Když se směju, jako by zněly stříbrné zvonky a triangly. Právě jsem vstala a snídám mango, takže na diamanty dojde za chvilku.

W5645022460H

Kde sou mý kvéry?

Tady sem Ellen. Vždycky dost nakvašená na to, abyste se obávali, že jí v příští chvíli slíznete. Vstávám v pět třicet, pár jich ubalim parťákům, aby se konečně sakra probrali! Seskočim z palandy, dám si dvacet kliků a posnídám dvě volský voka a půlku krocana.
Při východu Proximy Centauri na chvíli vypadám, že se zaoblírám jakousi nostalgickou vzpomínkou, ale není to tak. To jen obdivuji krásu našich zbraní ve světle hvězd.
Dneska prozkoumáme sektor B5.
Už aby utichl ten hvězdnej vír.
Těším se do akce.

BZ

BZ?

Tady jse mčmelák.
BZZZ, VRRRRRR, BZZZ!

Pošťák

Někdy se mi ještě stane, že dopoledne usnu. Je to fakt votrava. Hlavně pro mámu. Nejdřív si bezvadně hrajem, malujem, skládáme maják, stavíme komín z kostek nebo zápasíme. Pak si zamudlam očička a je to jasný, musim si jít na chvíli spinknout.

Trochu se ještě snažim to překonat, protože je mi mámy líto, že bude sama a nikdo si s ní nebude hrát. No ale pak už to fakt nejde, takže mě jdeme uložit. Sladce si usínam, už mám zavřený oči, myslim si na ty koníčky, husy a pejsky, co jsme si prohlíželi v knížce a ...

Máma mi dá pusinku do vlásků a odchází. Co teď? Rozloží si učebnice s němčinou, sebere suchý prádlo, brouzdá po netu nebo si se mnou zdřímne. Prostě ohromná nuda a ztráta času. Jenže to bylo jen do doby, než jsme začali kamarádit s pošťákem. Náš pan pošťák zjistil, že jsme doma, tak na nás začal zvonit, abychom mu otevřeli branku vedoucí ke schránkám.

Je fakt super náhoda, že chodí zrovna v tu dobu, kdy mě obvykle přemůže dopolední dřímota. Takže na nás zazvoní, vesele na nás zašveholí Gutentag, já se hned probudim a jsem trošku rozmrzelá. Ale vcukuletu se oklepu a jsem plná síly na další bezvadnou hru. A máma je zachráněná od nudnýho učení nebo ještě nudnějšího nicnedělání. Když povede pošťákovi zazvonit ve správnou chvíli, máme hned všichni mnohem lepší den.

PS: Pakliže nemůže pošťák, rád ho zastoupí pan popelář od smíšeného odpadu, popř. pan popelář od tříděného odpadu, pan s letákama, pan od plynáren, svědci Jehovovi nebo paní domácí. Máme hodně kámošů.

V letadle

 

Už jsem v životě jela skoro na všem. Na kolotoči, na lodi, v autě, v autobuse, ve vlaku. Běžně jezdim na mámě a na tátovi. Ale teď o víkendu jsem konečně taky letěla.

Je to docela pohoda. V hale můžete běhat slalom mezi kuframa, řádit na tom vozíku, kterej s kuframa pomáhá, chodit v protisměru na urychlovacích pásech, rozhazovat v obchodech vystavené sluneční brýle, na nichž jsou ceny, za které si můžete pořídit menší byt v centru New Yorku atd.

Ale nejlepčí je to stejně v letadle. Už před vstupem na palubu jsme se rozhlíželi a naši tipovali, kdo bude ten šťastný, co bude smět sedět vedle nás. Štěstí ten den chodilo dokola, aby nakonec usedlo na ramena postaršímu pánovi s novinami podpaží. Ale nakonec si sladkou výhru přece jen nevychutnal. On si totiž přesně v okamžiku, kdy zjistil, že sedim hned hned vedne něho, vzpomněl, že na něco důležitého zapomněl. Zvedl telefon, někomu zavolal, že musí nutně zůstat a že přiletí až zítřejším spojem. Pak si sbalil svoje fidlátka včetně novin, ještě jednou se na mě podíval a ten pohled jednoznačně říkal, že je mu moc líto, že si ten let spolu neužijem. Škoda, chtěla jsem mu předvést, že umim rozslintat jeho noviny určitě dřív, než by se to kdy povedlo jemu.

Při vstupu na palubu jsem od letušky dostala sadu pastelek. Má recht. Na tu šeď všude kolem se nedalo koukat. Sedačky šedivý, servisní stolek šedivej, stěny letadla šedivý, tátova šedivá košile...Hned jsem se do toho pustila a ještě než se rozsítilo tlačítko "můžete se odpoutat" jsem byla hotová. Obzvášť se mi povedl portrét slona vyvedený v žluté na sedadle přede mnou.

Asi tak 10 minut po startu mě ale malovaní přestalo bavit. Nastal čas porozhlédnout se kolem a navázat kontakt se sousedy. S pánem na sedadle před náma to bylo jednoduchý. Prostě jsem ho zatahala za vlasy na temeni. Jenže se ozval strašnej řev a ty jeho vlasy mi zůstaly v ruce. Kdo má jako poznat, že to je tupé a ne vlasy, eee? Ale až tolik se toho nestalo. Máma mu s omluvou paruku vrátila a bylo.

U Lufthansy jsme vysoce vážení zákazníci. Když jsme přistáli, tak si letuška přišla specielně pro nás a letadlo jsme za jejího doprovodu opouštěli jako první. Jen mi neni jasný, proč jsme pak museli pokračovat zadním východem.

Přátelé

Přátelé jsou prima.

Dneska bych se chtěla poradit a taky si tak trošičku postěžovat.
V pátek večer máme doma s mámou klasický páteční večer. Jsme vyprocházkovaný pod zamračeným dubnovým nebem a zmrzlý prstíčky si ohříváme o rozehřátý dveře trouby, v níž se peče alsaský koláč pro tátu. Ten je dneska děsně dlouho v práci, protože dokončuje nějaký Gui a je skalně přesvědčenej o jeho mimořádné důležitosti a důmyslnosti, jež předčí jen jeho tajemnost. Slyšíme s mámou tak často gui, gui gui, že byste si tátu leckerý večer klíďo spletli se seletem. Ach, kdyby se tak jen uměl trochu povznést a podíval se na věci sub specie aeternitatis a nemyslel si, že dělá na něčem, čím se bude řídit tadleta planetka.
Takže se i v naší kuchyni zahřívá promrzlý posel víkendu (uff, todle jaro je taková zima, že se někdy bojim, že v plenečkách najdu místo bobečku ledovou kostičku) a najednou ... „Crrr, crrrrr!“
„???“¨
Pošťák by to být neměl; ten mě probudil už odpoledne. Táta taky ne; protože to Gui.
„Hmmh?“ Podíváme se na sebe s mámou a pátkem.
 „!!!“ Teta Petra se strejdou Milanem. „Ohééééééééééé!“
Táta dorazil, když už byla otevřená láhev Burgunďana a polovina Alsaského koláče ve strejdovi. Je jasný, že jsme s mámou uvařily senzačně. Musim přiznat, že jsme tak trochu gurmánky a pod mým vedením dokáže máma faktys zázraky. Znáte to: nanápadně napověz  a z běžného pokrmu je něco senza.
Ale abych se dostala k podstatě věci: víkend byl báječný! Stereotyp bornheimských kaváren konečně prolomen. Dorazili za mnou staří známí. Nevidíte se skoro půlku života, ale najednou vám to připadá ani né jako týden. Povídáme starý historky, jak jsem spadla u tety se strejdou z gauče, nebo jak u nás strejda usnul v koupelně. Je nám fajn a v sofistikované konverzaci se dotýkáme podstaty věcí a odhalujeme nejpravděpodobnější cesty, jimiž se bude ubírat nebohé lidské pokolení. Summa summarum si to užíváme a konečně se jednou nesu na vlně intelektuální disputace. Nota bene, když to je naše první setkání, kdy umim jakž takž mluvit a obstojně chodit. Un bloc: AMICIS OMNIA SUNT COMMUNIA!
No, tak to by byla jedna stránka. Přátelství povznáší a léčí.
Teď ta druhá stránka. Zkuste to safra vysvětlit vlastním rodičům!
Ve chvíli, co strejda sešlápl plyn svého Maserati a kultivovaný řev třísetkoňového motoru (vrrrrr, vrrrrr) vytrhl z polospánku frankfurtský maloměšťáky, kterým začalo docházet, co se asi děje,  teprve když se na konci ulice zakously do gigantických brzdových kotoučů žlutý třmeny, jsem se rozeštkala. Teta se strejdou vážně odjeli.
Okamžitě nastala panika. Slzičky v máminých očích, že nejsem jejich holčička, ale ženská do velkýho světa. Já to přeci chápu, ale bejt porád mamce pod sukní a tátovi v náručí, to po mně přeci nemůžou chtít, že? Ale jo, trochu to chápu, takže celý příští týden budu pekelně hodná a dám mámě i tátovi spoustu pusinek.
A ani si je nebudu psát do účtíčku!

Na slavnostní večeři

Dneska tu uveřejím dva příspěvky. Jeden klasicky náš a pak blog číšníka Rišára.

Náš

O Velikonocích jsme se byli podívat v Burgundsku. Zejména teda v Dijonu. Naši milujou místní speciality, proto jsme celý pobyt museli žvejkat žáby a šneky a celé to zapíjet hektolitry hořčice. Fakt dobrota. Táta na Velký pátek učinil Velký objev: ve vedlejší ulici od našeho hotelu je báječná restaurace zaměřená na hovězí. A protože i hovězí plemene Charolais patří mezi lokální speciality, neměli naši šanci návštěvě odolat.
A pak přišla chvíle, kdy se táta mohl vytáhnout svojí francouzštinou. Vejdeme do restauránu, v tu ránu k nám přiskočí číšník a už se s tátou zdraví, jako by se znali odjakživa:
Číšník: "Bonsoár!"
Táta: "Bonsoár madmazél!"
Nevím proč táta nepokračoval dál francouzsky, pravda ovšem je, že zbytek konverzace se odehrál z tátovy strany anglicky a ze strany Rišára francouzsky.
Táta: "To maso na jídelním lístku, to jsou stejky?"
Rišár: vypadá to, že ne úplně dokonale rozumí, ale nakonec se zatváří vítězně a říká něco jako: "Neboj chlape, neboj se o svoje masíčko, pošmákneš si jako nikde! Uvidíš, jak chutná Francie, až za ušima se budeš olizovat!"
Táta: "Takže to jsou teda bifteky. Nemusim se bát?"
Rišár: "Chlape řikám ti, že takovej bifteček jsi ještě neviděl. Libovoučký masíčko, jen se rozplývá na jazyku. Pravý francouzský hovězí."
Ok. Jsme teda přesvědčený. Táta si objednává hovězí na dijonský způsob, máma na italský.
Rišár na mě: "A co přineseme týhle cácorce?"
Máma: "Stačí bagetka, já se s ní podělim o svojí porci!"
Číšník na mámu hodí udivený, ale uznalý výraz. Trochu nás překvapilo, že se nás nezeptali, jak moc chceme své stejky propéct, ale profíci je asi automaticky dělají medium.
Za deset minut nám na stole přistanou dvě úctyhodné porce...syrového masa. Tataráky jako vyšitý. Naši vypadali mírně překvapeně. Ale asi to byla ohromná dobrota, protože mi nenechali ani soustíčko, škrti.

Rišárův

Večer přijde chlápek s manželkou a prckem. Rezarvace žádná, řekne mi slečinko a víc francouzsky ani ránu. Pořád něco blábolí anglicky o masu. On MI vypráví o masu, mně, kterej dvacet let dělam jenom s masem! Tak mu řikam "Jo jo jo, neboj, maso bude! Neboj se o svůj tataráček! Takovej tataráček jako u mě si ještě nejed, chlape." Ale pořád dál něco mele. Tak řikam. "Hele, tak co to bude?" Objednaj si dvakrát pořádnou nálož nejlepšího syrovýho Charolais, jakou tu máme. Povídám: "Dobrá volba a co přinesu týhle cácorce?" Manželka ani nemrkne a že se s ní rozdělí o svůj tatarák. Koukam na to jak puk. U nás děti krmíme ledasčím, od šneků po žáby, ale syrovej pepřenej tatarák se syrovým vejcem, ten můžou myslim až od první třídy. Ale co, jinek kraj, jinej mrav.