Přátelé

Přátelé jsou prima.

Dneska bych se chtěla poradit a taky si tak trošičku postěžovat.
V pátek večer máme doma s mámou klasický páteční večer. Jsme vyprocházkovaný pod zamračeným dubnovým nebem a zmrzlý prstíčky si ohříváme o rozehřátý dveře trouby, v níž se peče alsaský koláč pro tátu. Ten je dneska děsně dlouho v práci, protože dokončuje nějaký Gui a je skalně přesvědčenej o jeho mimořádné důležitosti a důmyslnosti, jež předčí jen jeho tajemnost. Slyšíme s mámou tak často gui, gui gui, že byste si tátu leckerý večer klíďo spletli se seletem. Ach, kdyby se tak jen uměl trochu povznést a podíval se na věci sub specie aeternitatis a nemyslel si, že dělá na něčem, čím se bude řídit tadleta planetka.
Takže se i v naší kuchyni zahřívá promrzlý posel víkendu (uff, todle jaro je taková zima, že se někdy bojim, že v plenečkách najdu místo bobečku ledovou kostičku) a najednou ... „Crrr, crrrrr!“
„???“¨
Pošťák by to být neměl; ten mě probudil už odpoledne. Táta taky ne; protože to Gui.
„Hmmh?“ Podíváme se na sebe s mámou a pátkem.
 „!!!“ Teta Petra se strejdou Milanem. „Ohééééééééééé!“
Táta dorazil, když už byla otevřená láhev Burgunďana a polovina Alsaského koláče ve strejdovi. Je jasný, že jsme s mámou uvařily senzačně. Musim přiznat, že jsme tak trochu gurmánky a pod mým vedením dokáže máma faktys zázraky. Znáte to: nanápadně napověz  a z běžného pokrmu je něco senza.
Ale abych se dostala k podstatě věci: víkend byl báječný! Stereotyp bornheimských kaváren konečně prolomen. Dorazili za mnou staří známí. Nevidíte se skoro půlku života, ale najednou vám to připadá ani né jako týden. Povídáme starý historky, jak jsem spadla u tety se strejdou z gauče, nebo jak u nás strejda usnul v koupelně. Je nám fajn a v sofistikované konverzaci se dotýkáme podstaty věcí a odhalujeme nejpravděpodobnější cesty, jimiž se bude ubírat nebohé lidské pokolení. Summa summarum si to užíváme a konečně se jednou nesu na vlně intelektuální disputace. Nota bene, když to je naše první setkání, kdy umim jakž takž mluvit a obstojně chodit. Un bloc: AMICIS OMNIA SUNT COMMUNIA!
No, tak to by byla jedna stránka. Přátelství povznáší a léčí.
Teď ta druhá stránka. Zkuste to safra vysvětlit vlastním rodičům!
Ve chvíli, co strejda sešlápl plyn svého Maserati a kultivovaný řev třísetkoňového motoru (vrrrrr, vrrrrr) vytrhl z polospánku frankfurtský maloměšťáky, kterým začalo docházet, co se asi děje,  teprve když se na konci ulice zakously do gigantických brzdových kotoučů žlutý třmeny, jsem se rozeštkala. Teta se strejdou vážně odjeli.
Okamžitě nastala panika. Slzičky v máminých očích, že nejsem jejich holčička, ale ženská do velkýho světa. Já to přeci chápu, ale bejt porád mamce pod sukní a tátovi v náručí, to po mně přeci nemůžou chtít, že? Ale jo, trochu to chápu, takže celý příští týden budu pekelně hodná a dám mámě i tátovi spoustu pusinek.
A ani si je nebudu psát do účtíčku!