Pošťák

Někdy se mi ještě stane, že dopoledne usnu. Je to fakt votrava. Hlavně pro mámu. Nejdřív si bezvadně hrajem, malujem, skládáme maják, stavíme komín z kostek nebo zápasíme. Pak si zamudlam očička a je to jasný, musim si jít na chvíli spinknout.

Trochu se ještě snažim to překonat, protože je mi mámy líto, že bude sama a nikdo si s ní nebude hrát. No ale pak už to fakt nejde, takže mě jdeme uložit. Sladce si usínam, už mám zavřený oči, myslim si na ty koníčky, husy a pejsky, co jsme si prohlíželi v knížce a ...

Máma mi dá pusinku do vlásků a odchází. Co teď? Rozloží si učebnice s němčinou, sebere suchý prádlo, brouzdá po netu nebo si se mnou zdřímne. Prostě ohromná nuda a ztráta času. Jenže to bylo jen do doby, než jsme začali kamarádit s pošťákem. Náš pan pošťák zjistil, že jsme doma, tak na nás začal zvonit, abychom mu otevřeli branku vedoucí ke schránkám.

Je fakt super náhoda, že chodí zrovna v tu dobu, kdy mě obvykle přemůže dopolední dřímota. Takže na nás zazvoní, vesele na nás zašveholí Gutentag, já se hned probudim a jsem trošku rozmrzelá. Ale vcukuletu se oklepu a jsem plná síly na další bezvadnou hru. A máma je zachráněná od nudnýho učení nebo ještě nudnějšího nicnedělání. Když povede pošťákovi zazvonit ve správnou chvíli, máme hned všichni mnohem lepší den.

PS: Pakliže nemůže pošťák, rád ho zastoupí pan popelář od smíšeného odpadu, popř. pan popelář od tříděného odpadu, pan s letákama, pan od plynáren, svědci Jehovovi nebo paní domácí. Máme hodně kámošů.