Na slavnostní večeři

Dneska tu uveřejím dva příspěvky. Jeden klasicky náš a pak blog číšníka Rišára.

Náš

O Velikonocích jsme se byli podívat v Burgundsku. Zejména teda v Dijonu. Naši milujou místní speciality, proto jsme celý pobyt museli žvejkat žáby a šneky a celé to zapíjet hektolitry hořčice. Fakt dobrota. Táta na Velký pátek učinil Velký objev: ve vedlejší ulici od našeho hotelu je báječná restaurace zaměřená na hovězí. A protože i hovězí plemene Charolais patří mezi lokální speciality, neměli naši šanci návštěvě odolat.
A pak přišla chvíle, kdy se táta mohl vytáhnout svojí francouzštinou. Vejdeme do restauránu, v tu ránu k nám přiskočí číšník a už se s tátou zdraví, jako by se znali odjakživa:
Číšník: "Bonsoár!"
Táta: "Bonsoár madmazél!"
Nevím proč táta nepokračoval dál francouzsky, pravda ovšem je, že zbytek konverzace se odehrál z tátovy strany anglicky a ze strany Rišára francouzsky.
Táta: "To maso na jídelním lístku, to jsou stejky?"
Rišár: vypadá to, že ne úplně dokonale rozumí, ale nakonec se zatváří vítězně a říká něco jako: "Neboj chlape, neboj se o svoje masíčko, pošmákneš si jako nikde! Uvidíš, jak chutná Francie, až za ušima se budeš olizovat!"
Táta: "Takže to jsou teda bifteky. Nemusim se bát?"
Rišár: "Chlape řikám ti, že takovej bifteček jsi ještě neviděl. Libovoučký masíčko, jen se rozplývá na jazyku. Pravý francouzský hovězí."
Ok. Jsme teda přesvědčený. Táta si objednává hovězí na dijonský způsob, máma na italský.
Rišár na mě: "A co přineseme týhle cácorce?"
Máma: "Stačí bagetka, já se s ní podělim o svojí porci!"
Číšník na mámu hodí udivený, ale uznalý výraz. Trochu nás překvapilo, že se nás nezeptali, jak moc chceme své stejky propéct, ale profíci je asi automaticky dělají medium.
Za deset minut nám na stole přistanou dvě úctyhodné porce...syrového masa. Tataráky jako vyšitý. Naši vypadali mírně překvapeně. Ale asi to byla ohromná dobrota, protože mi nenechali ani soustíčko, škrti.

Rišárův

Večer přijde chlápek s manželkou a prckem. Rezarvace žádná, řekne mi slečinko a víc francouzsky ani ránu. Pořád něco blábolí anglicky o masu. On MI vypráví o masu, mně, kterej dvacet let dělam jenom s masem! Tak mu řikam "Jo jo jo, neboj, maso bude! Neboj se o svůj tataráček! Takovej tataráček jako u mě si ještě nejed, chlape." Ale pořád dál něco mele. Tak řikam. "Hele, tak co to bude?" Objednaj si dvakrát pořádnou nálož nejlepšího syrovýho Charolais, jakou tu máme. Povídám: "Dobrá volba a co přinesu týhle cácorce?" Manželka ani nemrkne a že se s ní rozdělí o svůj tatarák. Koukam na to jak puk. U nás děti krmíme ledasčím, od šneků po žáby, ale syrovej pepřenej tatarák se syrovým vejcem, ten můžou myslim až od první třídy. Ale co, jinek kraj, jinej mrav.