Období rýžových zrn

Jsem zpátky doma na svátky. Měla jsem hrozně dlouhý seznam lidí, které půjdu navštívit. Jenže v pondělí jsem měla malou nudli, tak jsem seznam návštěv mírně zredukovala. V úterý jsem dostala kašel, a na seznamu zůstalo jen několik málo nejdůležitějších lidí, který bych mohla zvládnout. Večer už jsem měla dost vysokou horečku a ráno už se na mém seznamu vjímalo jen jedno jediné jméno: jméno mojí doktorky. Dneska už beru antibiotika, která se snad postarají o to, aby malý zápal plic zůstal malým zápalem. Takže jsme s mámou doma. Samy. Trochu klaustrofobie a trochu ponorka, ale nějak to jde. Vlastně po večerech je s náma táta, protože je s náma tráví na skypu. Včera jsme spolu po skypu večeřeli. Někdy nám táta tajně zaskypuje i z práce, jako správný agent v utajení. Snad ho nevyhodí.
S mámou trochu boj. Máma je vybavená arzenálem sirupů, tablet a čípků a v intervalech 1-2 hodiny vždycky dostávám něco pěkně ošklivýho. Všechny dětský sirupy mají tu samou odporně umělou jahodovou chuť, trochu jako kdybyste perličku zředili petrolejem. A ani se nebudu rozepisovat o tom, co se dělá s čípkama, stejně byste mi neuvěřili.
Výtvarně zatím rozvíjím svoje období rýžových zrn. Inspirovala jsem se japonskou tušovou grafikou 17. století. Mám na to teď móóóře času. A máma má od úterka nepřestávající tik pod levým okem. 

Narozeninový koláček

Dneska mám narozeniny a chci vám vyprávět o svém narozeninovém koláčku. Je čokoládovej, kupovanej a košer.

Včera si mámu ve školce odchytla paní učitelka Polina. Věděla, že mám dnes narozky a instruovala mámu, co se má v takovém případě dělat. Pokyny zněly jasně: přinést košer koláček a ovoce. Jak se shání koláč, to máma věděla, jak se shání košer koláč - to jí bylo záhadou. Nebyla by to ovšem paní učitelka Polina, kdyby nepřispěla dobrou radou. Dala mámě tajný návod, na jehož konci měl vonět pravý nefalšovaný kupovaný košer čokokuchen.

Ten návod se pochopitelně nesmí prozradit, protože se dědí pouze matrilineárně a jen v noc předcházející týden po úplňku následujícím po devátém dni před 13. narozeninami druhé dcery. Toliko však můžu prozradit, že mimo jiné obsahoval jednu frankfurtskou adresu, kde se tyhle koláčky prodávaj.

Vyčkaly jsme, až přijde domů táta a přebere mě, protože zmiňovaná adresa se nacházela hluboko v nitru čtvrti Ostend za nechvalně proslulým nádražím Ostbahnhof, kdesi mezi bazary s ojetinami, stavebními sklady a neutěšenými rumišti, kam si troufnou jen ti největší ranaři - třeba máma. Nasadila černou kuklu, vzala pepřák a pro jistotu i bytelný klacek pro případ nutné obrany a vyrazila do zimy. Pak už vím jen tolik, že za čtyřicet minut byla zpátky, zmrzlá, se slzama na krajíčku, ale bez koláčku. Asi nesplnila nějaký z těch pokynů tajného návodu, nevím. Doma si trochu pobrečela, vzlykala, že už toho má dost a že se na to může vybodnout. V tom jsem začala natahovat já, protože to v tu chvíli opravdu vypadalo, že ve školce oslavím narozky úplně bez koláčku.

                                                         
V ten okamžik táta bojevně zařval, nasadil černou kuklu, vzal klacek a sám vyrazil do nitra temných ulic Ostendu. Dodávaje si odvahu bojovým pokřikem přeskálal železniční koleje nákladového nádraží, překlopítal přes rumiště, bos přebrodil ledový Mohan, přeplazil se přes rozbahněné stavební pozemky a vítězně stanul před obchodem s košer koláčky. Táta nechce moc mluvit o tom, co se tam dělo - jako ostatní hrdinové i on o největších dobrodružstvích mlčí. Vím jen, že přišel trochu potrhaný, špinavý, věci nasáklé blátinou vodou, klacek vejpůl zlomený a se šrámem na paži, ale také s koláčkem v baťůžku.

Když to máma viděla, tak ho pochválila, dala mu pusu, a řekla mu, že jeden je málo, že měl vzít aspoň dva.

No a dneska si je ve školce dáváme. Jsou trochu suchý, ale jinak prima.

Pokroky

Naučit se nový jazyk je docela náročné. To ví každý, kdo to někdy zkusil. Ale když máte tu správnou motivaci, obklopují vás ti správní lidé a když víte, že se bez nového jazyka prostě neobejdete - jde to všechno vlastně docela dobře kupředu a pokroky jsou znát každým dnem.

Své o tom vědí paní učitelky Scarlett, Polina a Jelena. Všechny se teď díky mně učí česky. Všechny už znají ahoj, já neci čůrat, čaj, ci k mamince, perníková chaloupka a to neni moje čépa. Tímhle tempem to za rok se mnou dotáhnou určite na bežnou komunikační znalost češtiny. Mužu potvrdit, že je pravda, co se říká - totiž že ve školce se človek učí hrozně rychle.

Dojeli.

Danke.

Tak jsme tady. Klapka: Frankfurt po druhé! Bydlíme hned vedle Zolo. Naši nejbližší sousedi jsou hroch a nosorožec. Sice trochu pušej až k nám, ale jinak jako sousedi zatim v pohodě. Nová budova ECB, kde pracuje táta, svítí jako maják na celé město. Vždycky když se s mámou večer vracíme z kavárny, tak jdeme za jejím světlem. Naproti tomu moje nová školka pracuje v režimu stoprocentního utajení. Žádný nápis zvenčí, jen nenápadná šedá fasáda na běžném činžovním domě. Kdo se lépe zadívá, může si všimnout kompletního kamerového systému, ale dříve si asi kamerový systém všimne jeho... Bezpečnostní situace je však prý nad míru výtečná. Na nerušený průběh našeho stavění báboviček na písku dohlíží skupina milých ozbrojenců, kteří v pravidelných intervalech patrolují okolo hřišťátka za vysokou zdí s ostnatým drátem. No a naše vlastní vnitřní ostraha nám moc ochotně pomáhá třeba se svačinkou a tak. Máme ve školičce jenom malinko temno, protože neprůstřelná skla jsou nějak tmavší nebo co. Jinak školka jako každá jiná - dost bezvadná. Kdo má narozky, může celý den nosit na hlavě korunku!

Solo duo

Uáááááááá!

A je to tady, máma rozdává ještě poslední pokyny, napomenutí, pac a pusu a odjíždí směr Brno. 5 (slovy pět) dní budeme s tátou hegemony nad naší dvoučlennou domácností. Na takový úkol je třeba se připravit.

Přípravu jsme zahájili revizí zásob v ledničce. Vyházeli jsme všechny místožrouty: papriky, zelí, grep, výhonky mungo a hlavně řeřichu, která je našim dlouholetým, tajným a zákeřným nepřítelem. Na to, až uděláme řeřiše pápá se s tátou tajně těšíme už od minulé středy. Dvěma obrovským kusům uzeného špeku jsme naopak zjednali důstojné místo v poličce ve výši očí. Zbývá dokoupit jen kolu, chleba, uherák, lančmít, hořčici, křen a kyselý okurky. Ale abych nepřeháněla, je třeba říct, že si s tátou často dopřáváme zdravou svačinku plnou výživově hodnotných oříšků a ovoce: mangovou a pistáciovou zmrzlinu na Újezdě. Po týhle zmrzce můžeme beze studu mámě zavolat a poctivě nahlásit, že jsme si právě dali ovocnou svačinku.

Táta moc dobře ví, že mám ráda zvířátka, proto už pořídil lístky na kohoutí zápasy, co je u nás v ulici pořádají přistěhovalci ze střední Asie. A protože mu máma prozradila, že za odměnu se po večeři ráda koukam na pohádky s příšerkama, tak už pořídil i všechny čtyři díly Vetřelce. Těšim, bude to prima týden.

Klapka: Frankurt po druhé

Chvíli jsem se odmlčela. Ale osušte slzy, jsem zpět. Abychom si udělali jasno v tom, na koho můžeme kvůli delší odmlce ukázat prstem, pak jasně říkám: máma. Táta nám koupil novej počítač a máma byla líná učit se na něm stahovat a zmenšovat fotky. Nou fotky, nou blog. Ne že by se to teda už laskavě naučila, ale táta to stáhnul místo ní. 

Minulej blog byl o Německu, takže tenhle bude pro změnu...zase o Německu. Jedem na rok do Frankfurtu. A taky jsme byli minulej víkend na Okoři, fakt bomba ten Okoř, od tý doby si ho stavim pořád doma z kostiček. Koukej.

 Jo tak to Německo. Asi to nejdůležitější je, že budeme bydlet u Zoo. Pokud to dobře dopadne, tak ve čtvrtém patře bez výtahu. Pokud si to pani domácí rozmyslí, tak se asi nastěhujem do Zoo k paviánům. Myslím, že bychom dobře zapadli, možná lépe než do toho čtvrtého patra Altbau. 

Asi budu chodit do židovský školky. V normální, katolický ani protestanstký mě nechtěj, jenom židi se ustrnuli. Jako fakt. Tenhle týden už jsem začala trénovat: o tomhle šábesu jsem rezolutně odmítla chodit (ostatně podobně jako o všechny další dny) a nechala jsem se DŮSLEDNĚ nosit. 

Kdo byl v Berlíně?

 

Dobře se podívejte na ty fotky. Vidíte to taky? Vidíte? Nevidíte! Mě tam nevidíte. Prostě tam nejsem. Je to Berlín a já tam prostě nejsem. Včera mi ale od našich přišel z Berlína pohled. Není to zvláštní, když vám přijde pohled od někoho, kdo vás zrovna koupe a oblíká na spinkando?

Naši říkaj, že pro mě je Berlín obnošená vesta, protože jsem tam už byla, když mi bylo -6 měsíců. A taky si ho prý ještě možná dosyta užiju. Úplně přesně nevim, co to znamená, ale možná to má spojitost s těma divokýma fotkama z doby, kdy byl táta na gymplu a do Berlína jezdil se třídou na kulturní výměnné stáže. Když se ale doma někdo zmíní, že bych měla v budoucnu jet do Berlína, tak se táta trochu zachmuří a ve tváři se mu zračí nejistota a pochybnosti, tak nevim. 

Skoro si myslim, že je to v Berlíně dost divoký. Soudim aspoň podle toho rebelskýho duhovýho trabanta, co mi ho naši přivezli.

 

Jdeme s dobou

Včera naše rodina vstoupila do třetího tisíciletí – tedy aspoň co se konzumu týče. Udělali jsme totiž první běžný nákup potravin přes internet.
Běžně to probíhá tak, že 2x až 3x týdně odcházíme odpoledne z hřiště dřív a cestou domů jdeme nakoupit. Teda většinou jen máma, protože nás s tátou s sebou moc nechce. Přitom zrovna já s tátou nakupujeme ty nejlepší věcičky. Když jdu nakoupit s tátou, tak si koupíme třeba dinosaurový bombóny (sacharidy), víno (tekutiny), slaninu (bílkoviny!), špagety, sterilovaný okurky (zeleninka), nějaký bezvadný lego (pro tátu) a třeba ještě trencloně s bleskem mekvínem (pro mě). Zato když jde nakupovat máma, tak koupí maximálně tak vločky, salát, bílej jogurt a jako výsměch všemu dobrýmu jídlu řapíkatej celer. Někdy, když se fakt vodváže, tak v tašce najdu i tvarohovýho nanuka. A zatímco máma nakupuje tohle veledílo, tak mi s tátou proběhnem všechny zajímavý oddělení od elektroniky (zkoušim, jestli se vejdu do pračky a taky se koukam na telku), přes hračky až po bjůtyšopy, kde s tátou vybíráme ty nejdrsnější sponečky (třeba pirátský) a gumičky.
Teď už je tohle všechno hudba minulosti. Od včerejška nakupujem přes internet a z hřiště odcházíme až při setmění.

 

Svátek

 

Juchů, měla jsem svátek v pátek - to jsme byli s našima na lodičce na Vltavě, měla jsem ho i v sobotu, protože to bylo napsaný v kalendáři, a mam ho i dneska, protože se ještě nedojedl dort. Je bezva mít svátek aspoň tři dny.

 

Hrozná věc: na Újezdě otevřeli novou zmrzlinárnu s nejlepší zmrkou na obou březích Vltavy. Takže tam teď musíme pořád chodit. Táta s mámou už tam za zmrzlinu nechali majlant. Vždycky tam jdeme s mámou po školce a už v tramvaji si povídáme o tom, jakou si dneska dáme. Potom si je ochutnáváme (já tu svojí a máminu a máma tu svojí) a po zmrzce jdeme na písek, kde si nás vyzvedne táta. Vždycky dáváme tátovi ukrutně těžkou hádanku, jakou zmrzku jsme dneska měly. Táta ale většinou dojde sherlockovskou metodou rozboru skvrn na tríču ke správný odpovědi.

 

Besidka v Pididomku

"A co jste včera měli, Andulko?"
"Esííítku!"
"Besíkdku, viď a dostali jste medaile, viď?"
"Medaile? ... Koník?! Bůůůů, já ci kóóóńíííkááá!"
Máma s tátou na sebe kouknou ráno cestou na tramvaj.
"Bůůů, jáááá ci toho kóóóníííkááá!"
Neboj, je doma na kuchyni, večer na nás bude čekat.
"Já neci večer!"
Máma má stále pochopení: "Neboj, večer tam bude."
"Nééébuuudééé...bůůůů."
Táta již ztrácí pozice: "Oukej, tak tam nebude."

Následuje obrovské bůůůů, leč to už jsme u přechodu a máma mě bere do náruče.
"Neboj, pani učitelka v Pididomku ti dá jinou medaili."
Tak jo, uklidňuju se, protože nemusim dál jít ťapi ťap, zároveň dostanu dalšího koníka.

Besídku jsme ve školce opravdu měli a byla faktys seza. Vystupovala pani učitelka Martina s jógou, Adéla s básničkama, Andrea zpívala a Anna zahrála rokec na svojí fungl novou červenou gitáru - myslim, že nějakou klasiku jako Rock'nRoll Swindle. Pididomek je klasa. Slzy rodičů tekly proudem.

"Příští stanice Národní divadlo." Budeme brzy vystupovat.
Jo, besídka byla senza.Stačí zavřít oči a snít. Vlna potlesku, předávání medailí, přebírám modrého koně.
Modrého koně?

Kouknu na mámu a musím se zeptat: "Kde je můj koník?"

"Národní divadlo."

Jak to chodí (jezdí) v Africe

 

Byli jsme na dovolené na Džerbě a bylo to hrozně prima. Zjistili jsme, že je tam všechno takové uvolněnější: nálada, atmosféra, ceny v obchodech i silniční předpisy.

 

Tak například u těch cen se táta strašně těšil, jak nám vyjedná extra nízkou cenu za dvě keramické mísy na kuskus. Po dlouhých debatách s prodavačem, kdy se v neuchopitelném sledu ze vteřiny na vteřinu stále měnil počet prodávaných kusů, přídatných bonusů a cena za cokoliv, jsme obchod opouštěli se dvěma keramickými mísami a lehčí o 40 dinárů. Prodavač nás vyprovázel vlhkým pohledem, který říkal, že jsme ho právě dosti nespravedlivě obrali o jeho poslední tovar, ale co by pro své přátele z Evropy neudělal... O stánek dál jsme zjistili, že cena jedné misky ještě před začátkem smlouvání se pohybuje okolo deseti dinárů. Tátovi zmrznul úsměv na rtech a zbytek dne s nikým nepromluvil.

 

Taky jsme byli na dvou skvělých výletech autem. Aut je na Džerbě opravdu hodně. Hezkých, nových i starších. Každý si může vybrat. Poněkud komplikovanější je to s dětskou sedačkou. Tu mají na Džerbě jednu. A když jsme chtěli jet na výlet, tak ji zrovna měli Francouzi. Ale už o den později přišla řada na nás - takže v pohodě. Narozdíl od aut mají místní velbloudi dětská sedátka běžně. Čili na výlet jsme se vydali na velbloudu. A na auto se sedajdou jsme si počkali až na druhý den.

 

Místní kmeti pijí mátový čaj. Já taky. V podstatě se jedná o cukerný roztoch ochucený marockou mátou a trochou zelenéh čaje. Dobrota. Když viděli, jak zdatně se rovnám s jejich oblíbeným nápojem, tak mi nabídla tamní kavárenská rada starších i potáhnutí z šíši. Ovšem táta se ukázal jako úzkoprsý evropský pantáta a nedovolil. Pche, příště.