 |
| Je to mystérium. |
Dneska je Štědrý den. To znamená, že se u nás ráno dlouho tulí a zahřívá ve velký posteli, že mě ráno přebaluje táta, že mi dlouho cpou kroužky opičáka Morgana (schválně se na ně nekoukám – chi, chi) a taky, že dostanu dvojnásobnou dávku pasení koníčků (hrubé síle se bránit nelze).
Máma to zvládá skvěle! Připraví snídani, do který nadrtí pár ozdob, aby to lépe chroupalo a de si se mnou ještě hrát. Máma si hraje bezvadně. Táta by porád něco trénoval. Představuju si, jak jsem obr, převrátim tátu na bříško, připlácnu ho na matraci a budu fandit: „Hezky pěkně, no to je ale šikulka. A ještě jedno kolo!“
Jooo, konečně mě po třech týdnech vzali na pořádnou výpravu. Tentokrát jsme projeli celou Hvězdu a viděla jsem ten letohrádek. (Je divný, že se tam teda jezdí i v zimě.) Maj tam ceduli, na který se píše, že se o Hvězdu zasloužil jeden pán, co tam asi šest týdnů kácel. Hmm, to je na medaili poměrně snadný.
Předvečerní příprava. Máma je v gala a fialová jí pekelně sluší, táta je v trenkách a v tílku a zápasí s rybou. (Taky mu to pekelně sluší.) No, no, no, no, nooo, není to jen tak nějaká ryba - je to štyka! Lejská se skoro stejně jako stromeček, má obrovský zuby (táta mě k ní chtěl dát do vany, ale máma mu to zatrhla, protože se bála, že mě kousne; a jelikož já zuby nemám, nebylo by to fér) a je skoro stejně těžká jako moje hlava. Prej je to kouzelná štyka a Ježíšek po ní posílá dárky. Máma pozdě večer říkala, že nejlepčí dárek je ta malá sýčice, ale si vůbec nepamatuju, že bych byla v nějaký rybě. A bylo by to vůbec možný? Tu rybu jsme upekli a snědli. To je taky divný, že se něco, co je kouzelný, upeče a sní. Asi všichni doufáme, že se trocha toho kouzla přenese na nás.
A nakonec stromeček. Ježíšek tam naskládá dárky, a když utíká (on se hrozně bojí, že ho někdo uvidí), tak zvoní zvonečkem a tak se pozná, že už u nás byl. Je to další záhada: proč někdo, kdo nechce být viděn, tolik zvoní, když prchá?
Vánoce jsou tajemný.
