Dlouhé a krátké cíle

Jedeeem!

Pasení koníčků je faktys dřina, ale pekelně se snažim. Včera mě táta dal trénovat na velkou matraci. Je to nekonečná bílá plocha, kde by se senzačně přistávalo. No a dneska ráno jsem se na cvičení již přihlásila sama. Po kojení mě položili na bůček, abych prý tolik neškytala (škýta je mor). Tak jsem se pořádně zkoncenrovala, připravila všechno číčko, co má taková malá sýččice k dispozici (je to děsná síla), a hop! Inu, hop, spíš kul - a bylo to.
Máma se trochu lekla, protože má strach, že děsně rychle vyrostu. Někdy říká: „Počkej, ani se neotočíš a už tu bude běhat.“ Pak se mi zdá, že kapánek natahuje moldánky.
Táta si z toho tolik nedělá: „Než překulí tuhle matraci, to ještě hódně vody uteče.“
Tak jsem se do toho opřela a napásla jsem asi 3 cm kupředu. Možná, že zase tolik vody neuteče - spíš tátovi zešediví pár vlasů navíc.
Jak říká strejda DF: „Kdo chce dojít daleko, musí začít brzo a nasadit slušný tempo.“