Ideje

Jest a nebytí vůbec není.

Jen jsme dorazili k Apolináři, už se máma chtěla ptát, jestli nás nevrátěj štandopéde zpátky domů. Trochu do mě sestra šťouchla a povídá tátovi: "Tak pane, dejte si hodinovou procházku, pak se vraťte a jde se do akce."
A pak.
"Neraď mi!"
"Tak zaberte, maminko, ať to do pěti stihneme!"
Po páté je malej fijalovej králíček na světě. Děsně se kření, jak na něj svítí ostré světlo reflektoru, vypískne, jde se na vážení, měření, všechno ein zwei, dostane závodnický číslo a konečně se zhasne. Otevře oči a ještě stále hledí na obrysy idejí, ale co to, jak se rozkoukává, jejich linky se rozostřují, ale co to, jejich kontury ustupují do mlhoviny. Ale co! Zase je tu máma a táta.