Září dělá pápá

Jsem Frištinka.

Dneska mám pro své věrné čtenáře bonus: chvilku poezie.

Můj bratr dooral a vypřáh' koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.

Jistě vám, vzdělaným lidem, nemusím říkat, kdo je autorem mých milovaných veršů a proč je vyvěšuju právě dnes, viďte.

A pro ty z vás, kterým je líto září, které dneska dělá pápá, pro ty mám útěchu v podobě fotografií od strejdy Jeroma. Sice jsem vám je slibovala už na konci dubna, ale strejda zrovna dostal důležitou zakázku pro NASA a pak makal pro Pentagon, takže se k mým fotkám dostal až teď. Díky strejdo, jsi bezvadnej. Platim pokladama, jako vždycky.

 

Ráno s tátou

Někdy toho je na mě trochu moc.

Taky máte kolem rodičů tolik starostí? Tak třeba s tátou to začne hnedle, jak se probudím. Vlastně ještě před tím. Ve všední den totiž začne pípat jeho budík v nepochopitelné hodině, kdy já mám ještě noc.
Uff, jakoby z dálky k vám doléhá pípání. Ten zvuk se však stále blíží, takže za chvíli ho již neslyšíte z opravdové dálky, ale téměř za uchem. Naštěstí ho táta zamáčkne těsně před tím, než se mě zmocní pocit, že se v následující chvíli s tím budíkem musím nevyhnutelně srazit. Co blázní? No napadlo by vás pobíhat ráno s budíkem po bytě, aby ostatní získali dojem, že se pořád přibližuje? Mě teda ne.
Někdy nás budí písnička, což je celkem fajn. Jenže táta ji má nastavenou dycky moc dlouho, takže začátek skladby Mr. P.C. od strejdy Coltrana znám nazpaměť. Probudí vás a potom vám ta melodie hraje celý dopoledne v hlavě: „Tuu-dy-du-dy-duu-dy-du-dy-tuuu-tuu-tu!“ Zkoušíte na sebe postavit dvě kostičky: „Tuuu-tuu-tu!“ Zkoušíte zjistit k čemu je ta fixa, co za boha né a né psát: „Tuuu-tuu-tu!“ Zkoušíte natáhnout hracího želváka, což je pekelně obtížné, neb si to žádá kopec samurajského soustředění a dopručeje se provádět zásadně ve dvou: “ Tuuu-tuu-tu!“ Takže někdy ještě spim a tátův budík už řádí!
Uznáte, že je třeba někdy skóre vyrovnat. Stane se mi, že se vzbudím před zákeřným pípáním. Opatrně přelezu mámu a: “Hebů, hebů!“ Pěkně na tátu vybafnu. On na to: „Aňouši, je asi tak půl pátý, co blázníš?“ Ale je jasný, že je ve skutečnosti rád, že bude mít na dnešek fóra.
Abych byla upřímná, obvykle se moje probuzení se vstávací znělkou celkem šikovně překrývá. To nikdo nevyšiluje, přelezu opatrně mámu a trochu zarajtuju u táty. Poté se vydám k nočnímu stolku, abych se zmocnila mobilu. Nevim jestli máte taky mobil, ale já nikoli. Přitom je pekelně zajímavej! Z jedný strany je senzačně hladkej, z druhý zas děsně hrubej, což je úplný žůžo na cuconění. Táta nemá moc rád, když je ten mobil hodně oslintanej, ale co! Přiznám se, že se mi líbí, jak se kvůli takový blbině dokáže zlobit. No ne?
Hned jak se přesuneme do kuchyně, musím tátovi začít připravovat čaj. Kdyby ho nevypil, nemohla bych ho s klidným svědomím pusti do práce, protože bych se bála, že pokazí něco pekelně důležitýho. Pak zkountroluju, jestli má všechny věci jako klíče, kartu, svačinu, pitíčko a zbývá jediné. Donutit ho, aby se slušně oblíknul. Teď na podzim je třeba oblíct hodně věciček, tak nám to trvá trochu dýl než v létě. Ale budem trénovat a ono se to zlepší. Když si dopije čaj, zkontroluju ještě jednou, zda má v batůžku všechno, připomenu mu čépu, kterou teď často zapomíná, dám mu pusu a může směle vyrazit. Uff, není to dycky jednoduchý a někdy se to malinko protáhne, třeba když nemůžeme najít ponožky, nebo když se dlouho zoubkujeme.
Jakmile je táta vypravenej, ještě si nachvilku v postýlce natulim mámu. Je nicméně jasný, že se za chvilku probudí a „Hebů, hebů!“ Začne mi druhé kolo. Mamka zase nemůže začít den bez mističky, kterou ovšem umim připravit bezvadně.
Ale co, nikdo neříkal, že to s rodičema bude snadný. Nakonec - jsou moji, tak co.

 

Tajná znamení

Admirálka?                              Akrobatka?                                              Malířka?

Doma máme s esoterikou bohaté zkušenosti. Táta je profesionální věštec a na Senovážném náměstí předpovídá inflaci z jater ptáků a kávové sedliny. Máma je druhá Pýthia a specializuje se na jasnovidectví založené na výkladu tvarů vzniklých při rozhazování snídaňové kaše. Tento materiál hojně zajišťuji já.

Rodiče začali své jasnozření trénovat na i mně. Poslední dobou nemůžu vypustit ani prdík, aniž by v tom naši nespatřovali nějaké zcela jasné znamení vypovídající o mé budoucnosti. Tuhle jsem se v tramvaji přichytila tyče a trochu jsem se zamlela, protože mi bylo nepohodlně - táta hned zblednul, pak zrudnul a nakonec zezelenal. Pohřebním hlasem pronesl: "Já to tušil, bude to barová tanečnice."

Miluju, když si můžu kramařit u mámy v kabelce a speciálně když můžu z peněženky vyházet všechny kartičky a třeba kreditku si pak spokojeně žužlonim. To pak naši potajmu ale vzrušeně diskutujou a máma si na závěr potichu povzdechne: "Ale proč zrovna kapsářka?"

Teď mám období opakování slabik. Už bezvadně umim jajaja, hebů hebů a naposledy jsem přidala i mocné veveve. Sotva to táta zaslechl, stanul v úžasu, tvář se mu rozjasnila, koutky úst povyskočily o dobré tři centimetry nahoru a jen slyším, jak se vítězně obrací na mámu: "Slyšíš to, ta naše holka šikovná bude šéfovat Googlu. Www, viď Andulko."
Myslíte, že jsou naši vpořádku?

                            Zahradnice?                                      Fotografka?

 

Stolování

Poslední dobou se hodně zajímám o etiketu a studuju si ve Společenském katechismu od Jiřího Gutha-Jarkovského. Kriticky jsem nahlédla na naše rodinné zvyklosti u stolu a opravdu nemohu být spokojená.

1. Tak předně - ubrus. Ten jsem v životě viděla leda tak na obrázku. My, protože jsme prý prostá předměstská rodina, jíme na holém stole. A kde je potom prostor pro eleganci, pro vnlnící se okraje bělostné tkaniny (za kterou se tak krásně tahá)? Vrcholem nestydatosti pak je, když pode mě jednou podestřeli staré noviny.
2. Jídelní náčiní. Moji rodiče jsou prostí lidé a oba pocházejí z malého města. Proto jim nevyčítám, že doma neprovozujeme sofistikovanější jídelní náčiní typu kleštiček na hlemýždě či skleniček na aperitiv. Ale vidličku a nůž bychom snad i my u nás doma mohli zvládnout. Zatim to vypadá, že našemu příborníku vládnou ploché plastové lžičky.
3. Jediné, co mohu více méně pochválit, je stálá přítomnost ubrousků na stole. Pravda, jsou sice jen papírové, textilní by byly stylovější, ale aspoň že tak. Ubrousků je na stole připraveno vždy velké množství. Za každé mé jídlo jich tak 5-7 spotřebujeme. A tím posledním, tím si táta utírá pot z čela.

Jenom se divím, proč tak bystrý a vzdělaný člověk, jako byl dr. G.-J., nezmiňuje, že jídlo má mnohem všestrannější využití, než se obecně soudí. Jen namátkou: dá se výborně využít jako munice, textilní barvivo, stavební materiál nebo se mi skvěle osvědčilo jako záložka do knih.

Opět bez ubrusu?

O baťůžcích a podprsenkách

Dneska se budu chlubit. Mám nový baťůžek. Jenže tohle je speciální baťůžek. Normoš bývají baťůžky na věcičky, ale tenhle je na mě. Asi si říkáte, na co ta malá kuřecí holčička potřebuje baťůžek, když ji doteď nosili v šátku? A to je právě ten fór, do šátku už se nevejdu a do všech stran mi z něj čouhají pařátky a křidýlka.
Takže mě máma s tátou a strejdou Jaroušem vzali do bezva krámku a společně jsme hledali, jaký baťůžek by mi nejlépe slušel. Původně jsem si myslela na petrolejovou nebo černou, ale nakonec jsem se rozhodla pro lesní zelenou. Jo jo, máte pravdu, není to úplně přesně lesní zeleň, ale něco mezi ní a paví zelenou.

První pokusy o nandavání byly docela legrační. Ten, kdo vás nese, si musí na zádech mezi lopatkami zapnout přezku. Když to zkoušela máma, tak to zvládla s grifem rutinéra. Když to zkoušel táta, tak z toho byla kovbojka:
Máma: "Jo, pohoda, jde to fakt dobře, zkus si to."
Táta: "Ale to neni možný, to musí být nějakej vtip. Tam si nemůžu v životě došáhnout."
Máma: "Jak nemůžu došáhnout? Vžyť je to jak zapínání na podprsence. Miliardy ženských to dělají denně několikrát."
Táta: "Kdybych byl ženská, tak bych prostě musel chodit naostro, já tam nedošáhnu. Mam krátký ruce."

Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Zapínání průběžně trénujeme. S tímhle baťůžkem dostávají okřídlené věty Vlez mi na záda  a Mám tě až po krk zcela nový, přátelský, rodičovsko-pečující rozměr. Těším se na všechny další baťůžkové výlety.

Poznámky z konce léta

Co bude teď?
Nechce se mi tomu moc věřit, ale mám takovej vlezlej dojem, že končí léto. Jak jinak si vysvětlit pokles teplot, barvící se listí, nebo náhlé změny v mém šatníku, odkud zmizely madeirové šatičky a nastěhoval se tam kabátek, punčošky a lehká čepička, ee? A co jako bude teď, ee? Nevíte? A to už jako nebudou balkónový dlaždice bezvadně hřát do nahatý prdelky? Své nostradamsko-sybilské tipy, co následuje po létě, můžete psát do komentářů.

 

Stavitel chrámů
Táta se vrátil z bulharské mise. Nejenže přinesl Bulharům písmo a naučil je počítat inflaci, ale ještě se tam naučil stavět chrámy. Domů pak přivezl spoustu stavebního materiálu a teď trénuje stavební postupy a zkouší nejrůznější architektonické styly, které by nejlépe zapadly do prostředí našeho obýváku. Já pak u těch chrámů zkouším pevnost. Zatim  nic moc, tati.

Obrovská inspirace
Vymyslela jsem nový způsob přepravy. Kočárek už jsem úplně zavrhla. Šáteček už se pomalu dostává na kraj svých možností, a tak bylo třeba kápnout na nějakou novinku. Obrátila jsem se tedy ke své oblíbené řecké mytologii a studovala. Studovala jsem dlouhé týdny, bádala jsem a věřila, že kdo hledá, ten najde. Pak to přišlo. Slyšeli jste o obru Atlantovi, který nese na ramenou váhu celé nebeské klenby? Můj tatínek je taky takový silný obr, tak proč by nemohl nést na ramenou váhu jednoho Anduldase, ee? Pochvala?

Tygří kašička
Byla jsem v zoo. Nejlepčí tam jsou žirafy a primáti, kerý se nosej podobně jako já. Bála jsem se tygra, ale táta mě zachránil, tygra přepral a pak jsme ho měli doma k večeři. Aspoň to takhle říkala máma. Mně se ale zdálo, že to byla normální kašička s broskví a jogurtem. Tak nevim. Ale stejně je táta nejsilnější.

 

Co je dobré, to nechte

Hmm, tak už si budeme teda hrát?

Je to tady, táta se vrátil ze své mise.  V noci si spinkám vedle mámy, tak jako celý týden, pěkně si odfukujeme do rytmu a tu pocítím chuť si trochu sosnout, jak to obvykle bývá tak nějak před rozedněním. Musim na všechny čtyři, protože ta postel je pro dva peklně veliká, chystám se zrovna přeběhnout na druhou stranu a co nevidim: táta je vedle mě! Jůůůů, už je to tady! Nasadim ten nejkouzelnější úsměv, kterej umim a zacloumám s ním. Teda, takhle zjihlýho komboje jsem ještě neviděla. Následovaly tuny hlazení a mačkání a ňufání. A co krása našich zbraní, he?
Uff, když už jsem myslela, že to bude trvat snad celej den, šťouchla jsem do mámy, ať tátu uklidní. Ale co se nestalo – jen další vlna hlazení a mačkání a ňufání. Hmm, dala jsem si teda ještě šlófu, a když vyšlo sluníčko, mohli jsme začít den hrandem – konečně se vrátily staré pořádky!

MOC proMOCe

Záhadná modrá rourka s tajemným obsahem

Dneska jsem byla na promoci! Jestli myslíte, že na svojí, tak máte skoro pravdu. Byla to promoce tety Jany a to je tak prima teta, že to bylo, jako by byla ta promoce moje. No, ehm, byla jsem tam skoro. Přišly jsme s mámou až po obřadu. Trochu mě to mrzelo, protože jsem se těšila, jak tetě a všem přítomným honorabilis zahýkám na pozdrav a jak budu radostně pištět až teta Jana slavnostně prosloví svůj slib SPONDEO AC POLICEOR. Ale máma mi vysvětlila, že je to tetin velký den a že by nebylo fér, kdybych na sebe strhávala takovou pozornost. Uznávám, že kam vejdu (jsem vnesena), tam vzbuzuju zasloužený obdiv, takže jsem se rozhodla nebrat tetě jejích 15 minut slávy a přijít pogratulovat až po akci.
Musím říct, že to ale stejně bylo něco úžasnýho. V Karolinu na mě padl takový až tíživě slavnostní pocit. Ty fresky na stěnách, rudé koberce, pedelova zlatá berla, gaudeamus na varhany, zpytavý pohled svatého Václava, všude krásně odění lidé, vzduch voněl po kadidle a do toho vůně nespočtu čerstvých květin a nad tím vším úžasná slavnostní atmosféra  - až se mi z toho hlava zatočila.

Doma jsem ze sebe musela tenhle bohatý hrozen dojmů nějak dostat. Myslím, že se tomu mezi námi umělci říká tvůrčí přetlak. Najednout to přišlo. Bylo to šťastné náhlé vnuknutí. V jednom okamžiku jsem si vzpomněla na ty nádherné fresky. V druhém jsem před sebou spatřila bílou zeď a na stole zrovna čerstvě ohřátý oběd. Tak jsem ho popadla a mrštila jsem s ním o tu bělostnou zeď. Všechny své emoce z celé té slávy jsem dostala do toho jediného, řekla bych snad až titánského, gesta. A výsledek? Naprosto úžasný! Jediným mohutným rozmáchnutím se mi podařilo všechen oběd nahodit na dvě stěny a strop. Byla jsem ohromena sama svým výkonem a hlavně výsledkem. Rozhodně tuhle techniku musím někdy zopakovat. Už vím, že všechny papíry jsou směšně malé, od teď se budu specializovat na fresky.

 Sýček Anna (2012)                               Tvůrčí vypětí                                Tvůrčí uvolnění
 Freska MOC proMOCe